Zázračný kořen

Hluboko na Kokořínsku, ve skalním bludišti, je ukryt kořen, jež je opředen zajímavou legendou.

Tato legenda je předávána z generací na generaci, a to už z dávných dob, kdy byla naše země královstvím.

V jedné malé vesničce nedaleko hradu Kokořín žil hrnčíř se svou ženou a malým chlapcem. Žili skromný život. Hrnčíř vždy jednou za týden zamířil se svými výrobky na trh a doufal, že toho vždy co nejvíce prodá. Ano, je to nejistý způsob obživy. Jednou prodáte skoro vše, co jste si přivezli a někdy se navracíte domů s nepořízenou. Přesto by s nikým neměnil, protože to skutečné bohatství je ukryté doma a vždy na něj věrně čeká.

Se svou ženou jsou spolu již patnáct let. Je k neuvěření, jak se ti dva mají stále rádi. Zeptáte se: existuje skutečně pravá láska? A je snad na ni nějaký recept? Odpověď zní: Vydej se příteli na Kokořínsko a v jedné vesničce najdeš malý domek s hrnčířskou dílnou. Tam je tvůj recept na skutečnou a nikdy nekončící lásku.

Když se jednoho dne navrátil hrnčíř z trhu, čekala na něj žena, která měla ve tváři upřímnou radost. Vřele se na svého muže usmála a ten již začal tušit. Nechal za sebou povoz, v němž zbylo ještě pár jeho výrobků, a rozběhl se k své ženě. Láskyplně ji objal a zadíval se ji do očí. "Tak já budu otec." šťastně ze sebe vyhrkl.
Manželka jen přikývla na znamení souhlasu a na tváři se jí objevila slza štěstí.
"TAK JÁ BUDU OTEC!" šťastně vyřvával do okolí.
V tuto chvíli byste těžko hledali někoho šťastnějšího.

Hrnčíři se narodil chlapeček. Byla to velká událost a novopečený otec se o své štěstí podělil snad s celou vesničkou. V den oslavy přišli všichni sousedé. Každý s sebou něco přinesl. Pekař pečivo, které připravil jen pro tuto slavnostní příležitost, švadlena šatičky pro malého, truhlář přinesl pro děťátko malého, ze dřeva vyřezaného, koníka. Všichni novým rodičům gratulovali a malému chlapečkovi přáli štěstí, bohatství a lásku.

Čas plynul a z malého chlapečka se stával hoch. Hoch, na kterého mohl být otec hrdý. Jeho syn si velmi rychle našel kamarády a i mezi dospělými se stal oblíbeným. Byl slušně vychovaný a k práci se rozhodně nestavil zády. O řemeslo svého otce se zajímal, a když ostatní děti si venku ještě hrály, on vypomáhal svému otci v dílně a pozorně mu naslouchal. Netrvalo dlouho a bylo jasné, že hrnčíř má svého nástupce. Vše bylo pro něj zalité sluncem. Avšak jak se říká: všeho do času.

Jednoho dne, když se opět vracel z trhu, čekala ho ve dveřích jeho žena. Tentokrát ale radost ve tváři neměla. Hrnčíř pochopil, že je zle a rychle vkročil do domku. Spatřil svého syna v posteli, jak se převaluje a celé čelo má mokré od potu. Hlasitě sténal, a na vnější podněty nereagoval. Zdálo se, že nevnímá, kdo u něj sedí a mluví na něj. Matka se snažila pomocí studeného obkladu jeho horečný stav zmírnit, ale marně. Zde jeho rodiče nemohli nic udělat. Bylo naprosto nezbytné vyhledat doktora. Jenže byl už večer a nejbližší se nacházel ve vedlejší vesnici, která byla vzdálena několik kilometrů. Hrnčíř skoro nespal, čekal až bude ráno a uslyší zakokrhat kohouta.

Ráno se hrnčíř vydal na cestu. Celou dobu myslel na svého syna. V poledne dorazil do vesnice, kde bydlel doktor. Ten se na něj překvapeně zadíval, protože se nikdy nesetkal s takovými příznaky nemoci. Dle slov hrnčíře se nejednalo o žádnou známou nemoc. Oba dva nelenili a vydali se na cestu. Když dorazili k hrnčířovu domku, byl už večer. Hrnčíř si byl moc dobře vědom, že doktora bude muset nechat u sebe přespat. Též si ale uvědomoval, že jeho služby nebudou zdarma. A tak zatímco doktor seděl u nemocného chlapce, on vybral své naspořené peníze a doufal, že budou stačit.

Rodiče stáli napjatě za doktorem,který byl u chlapce skoro hodinu. Když odhrnul deku, aby se podíval na jeho ruce, všichni se zděsili. Chlapec měl ošklivé boláky jak na rukou, tak na nohou. Navíc reakce doktora na klidu rodičům nepřidala.
"To vidím poprvé v životě", pronesl překvapeně doktor.
Ze své brašny vytáhne mast a chlapci potře ruce i nohy.
"Je mi to líto, ale obávám se, že tady nemohu být více nápomocný".
Stačilo jen pár slov a celý život se rodičům náhle zhroutil. Hrnčíř smutně natáhl ruku, ve které měl své úspory a podal je doktorovi. Ten aniž by nahlédl do otevřené dlaně, ji odmítl.
"Ne, nepomohl jsem vám. Schovejte si je. Zkuste se zeptat na hradě. Tamní lékař se s touto nemocí již mohl setkat."
Hrnčíř pohlédne na svého nemocného syna a doktorovi poděkuje.

Druhý den vyráží ještě před svítáním. Musí jednat rychle, protože neví kolik času má. Chtěl by být u svého syna, aby ten věděl, že je u něj a slyší jeho hlas. Myšlenka, že zemře, zatímco bude pryč, ho v nitru sžírala. Rychlou chůzí stihl dojít na hrad ještě ten den. Na hradě ho ale čekala nemilá zpráva. Hradní pán odcestoval i se svým doktorem.Tak to je konec, pomyslel si.

Padl na kolena a hlavu složil do dlaní. Stráže uslyší jeho hlasitý nářek. Nevědí co ho tak trápí, ale nabídnou mu nocleh v bezpečí hradu. On však odmítne a vydá se zpátky domu. Jde rychle, musí se ke svému synovi dostat včas. Když už ho nemůže zachránit, tak se s ním alespoň chce rozloučit. Jenže obloze vládl už měsíc a byla tma. I když se snažil překonat únavu, spánek ho nakonec přemohl a on vysílený ulehl. Kdyby tak neučinil, zřejmě by zemřel na vyčerpání. Dvě noci nespal a ušel velký kus cesty.

Ráno se probudí a vše si uvědomí.
"Ne... Já zaspal..." zlobí se sám na sebe.
Hlavou se mu stále honí černé myšlenky. Je odhodlaný dorazit domu co nejdříve. Nic ani nikdo mu nesmí stát v cestě. Za polovinou své cesty dorazí k rozcestníku. Snad poprvé se zastaví. Přemýšlí, kterou cestou se vydat dál. Cesta rovně vede do vesnice, kam by dorazil do západu slunce. Když se vydá doleva, zavede ho cesta až do skalního bludiště a byl by doma mnohem dříve. Jenže lidé měli dobrý důvod, proč tuto cestu obcházet. Povídá se totiž, že ve skalním bludišti straší. Nejeden člověk se z něj už nevrátil. Hrnčíř ale těmto povídačkám nikdy moc nevěřil. Jediné, z čeho má strach, jsou loupežníci. Přesně toto jsou místa, kde mají své úkryty.
"Loupežník, neloupežník. Nikdo mi nezabrání se dostat včas k mému synovi",odhodlaně pronese a vydá se cestou ke skalnímu bludišti.
Zanedlouho spatří jeho okraje před sebou a odhodlaně vkročí dovnitř. Ani ho snad nenapadlo, že by mohl zabloudit. Jenže náhle se objeví mlha, která jeho a celé skalní bludiště zakryje. Každým krokem je mlha hustší a hustší, sotva vidí na cestu. Jestli předtím nebylo snadné najít cestu ven z bludiště, tak nyní se to zdá jako nemožný úkol. Hrnčíř opatrně nakračuje a ruce má natažené před sebou. Kdokoliv jiný by začal panikařit a měl strach, že se odtamtud už nikdy nedostane. On ale ne. Myslí stále na svého syna a razí si cestu mlhou. Neví kolik ztratil času ve skalním bludišti. Neví ani, zda nechodí v kruhu. Po několika hodinách bloudění padl na kolena.
"Nedokázal jsem to synu, je mi to líto." smutně pronese.
Po tváři mu stékají slzy. Když v tom náhle uslyší hlas.

"Hrnčíři... Hrnčíři..."
Sebral všechny zbylé síly a vydal se za hlasem.
Jakoby ho snad vedl skrz bludiště. Šel chvilku do kopce a pak zase z kopce. Zahnul doprava, doleva a skály kolem něj náhle zmizely.
"Tady hrnčíři."
Opět uslyší hlas. Tentokrát byl ale blízko. Skrz závoj mlhy spatřil na malém kopečku před sebou zvláštní kořen.
"Přistup blíže hrnčíři", zazní hlas.
Ale ať se rozhlíží sebevíc, vidí jen kořen.
"Kdo jsi a jak víš, kdo jsem?" zeptá se vyděšeně.
"Vím dobře, kdo jsi a taky vím, co tě přivedlo až sem."
Ten hlas zněl jakoby z dáli, ale zároveň byl tak čistý a jasný, jako by někdo mluvil vedle něj.
"Pohlaď mě, hrnčíři, a já ti splním jakékoli přání."
Hrnčíř zůstane nevěřícně stát. Neví, zda se mu to celé jen nezdá.
"Ale dej pozor, co si budeš přát!"
Hrnčíř tedy přistoupí až ke kořenu a natáhne ruku, když opět zazní hlas.
"Dobro v dobro se obrátí. Zlo ve zlo se obrátí."
Hrnčíř tedy kořen pohladí.
"Mam jen jediné přání, aby byl můj syn opět zdráv. Aby si mohl zase s dětmi hrát. Chci vidět svého syna vyrůstat, radovat se z každého jeho úspěchu. Chci zase spatřit jeho úsměv a vědět, že je šťastný."
"Tvé přání není sobecké. Teď běž domů, hrnčíři."
To bylo naposledy, co ten hlas slyšel. Mlha zmizela náhle tak, jak se objevila, a hrnčíř spatřil cestu, která ho vyvedla ven ze skalního bludiště až k domovu. Celou cestu se sám sebe ptal, jestli se mu to nezdálo. Neuběhla ani hodina a opět stanul na kraji své rodné vesnice. Spěchal ke svému domu, aby mohl svému synovi říci, co všechno pro něj znamená. Když dorazil, nevěřil svým očím. Ve dveřích ho již čeká žena a s ní ho vyhlíží i jeho syn. Slzy štěstí mu vhrkly do očí, bylo to snad nejšťastnější shledání, které Kokořínsko zažilo.

Netrvalo dlouho a vyprávění hrnčíře se rozneslo do všech okolních vesnic. Ti, jež jeho i chlapce neznali, jen těžko uvěřili. Našli se ale i tací, kteří se rozhodli zkusit také své štěstí. Mezi nimi byl i jeden mladý farmář. Stejně jako hrnčíř, i on stanul na kraji bludiště. Po pár krocích mu cestu náhle zastřela mlha. Věděl, že tak to má být. Jenže žádný hlas neuslyšel. Sám nevěděl, kolik hodin tam bloudil a brzy si uvědomil, že to nebyl dobrý nápad. Teprve nyní ho ovládl strach. Když už se zdálo, že se z bludiště nikdy nedostane, zaslechl neznámý hlas.
"Farmáři... Farmáři..."
Na tváři se mu konečně objevil úsměv a vydal se za hlasem. Věděl, že mu nyní snad nic nebrání v cestě k naplnění jeho přání. A tak stejně jako hrnčíř i on dorazil ke kořenu. Mlha byla opět v těchto místech protrhaná a on konečně spatřil kořen. Nic tak zvláštního v životě neviděl. Kořen byl obklopen skalním útvarem a zdálo se, že vyrůstá ze skály. Nejzajímavější byl ovšem jeho tvar. Nespočet propletených kořenů tvořil jeden velký celek, na který byl fascinující pohled.
"Pohlaď mě, farmáři, a já ti splním jakékoli přání, ale dej pozor, co si budeš přát!"
"Dobro v dobro se obrátí. Zlo ve zl..."
"Jo jo, já vím", skočí hlasu do řeči.
Pohladí kořen a přitom vysloví nahlas své přání.
"Přeji si, aby kovář z naší vesnice zemřel a jeho žena se zamilovala do mě."
Jen co své přání vysloví, zvedne se silný vítr následován hromobitím. Mlha náhle zhoustla. Celé bludiště se zahalilo do bílého závoje. Farmář neviděl ani špičku svého nosu. Vítr se do něj vší silou opřel. Chtěl udělat krok vpřed, ale ztratil rovnováhu a skutálel se z kopečka.
"Co to má znamenat?!?" zařve ze všech sil. "Proč...?!?"
Žádné odpovědi se však nedočká. Neznámý hlas utichl.

Snaží se dostat ven z bludiště, ale neví kudy má jít. Vítr se do něj stále opírá a jen těžce udržuje rovnováhu. Několikrát zakopne, nic nevidí a nyní jde dokonce po čtyřech. Aniž by si to uvědomil, ocitl se až na samotné plošině jednoho z monumentů skalního bludiště. Snaží se postavit na nohy. Po krátké době se mu to nakonec podaří. Pevně se postaví a dá ruku proti větru. Napíná svůj zrak do bílého závoje mlhy ve snaze spatřit alespoň kousek cesty. Udělá dva kroky před sebe, když najednou se jeho noha ocitne ve vzduchu. Stanul přesně na okraji a ten třetí krok ho přivedl až do propasti. Bylo to rychlé, vůbec netušil, co se vlastně stalo. Vítr utichl a mlha se rozplynula.

Jeho tělo našel po několika dnech jeden z dalších odvážných, co chtěli zkusit své štěstí.

Koncept této legendy vznikl při mé návštěvě Skalního bludiště na Kokořínsku, když jsem uviděl onen kořen. Doma později byla upravena do této podoby.