Lofoty jsou podle National Geographic třetí nejpřitažlivější ostrovy na světě a to ne nadarmo. Jak jsou úchvatný na fotkách, tak na vlastní oči je to pohled dechberoucí. Jinde na planetě nenajdete místo jako Lofoty či Vesterály. Krásné rybářské barevné domky, přístavy, kde kotví spousta lodí a nad tím vším se z vodní hladiny pnou k nebesům černé, špičaté a ostré hory, které svými tvary vás uhranou a vydržíte na ně koukat dlouhé hodiny a přesto se nevynadíváte. Zde je cítit ta rybářská tradice a cítit doslova. Na hodně místech totiž naleznete sušáky na tresky. Sušené tresky jsou proslaveny daleko za hranicemi Norska. Právě v zimě rybáři vyráží na rozbouřené moře brzo ráno a vrací se až večer. 

Kdy vlastně na Lofoty vyrazit? To je otázka. Lofoty jsou úchvatné za každého ročního období. Já snil o zasněžených Lofotech s polární září a tak volba byla vcelku jasná - zima. Výhodou zimy je i malý turismus v oblasti. Na zimu sem jezdí hlavně jen fotografové, což taky nemusí být vždycky výhra, ale aspoň máte mnohem větší šanci nafotit krásné snímky bez lidí, což se prý o létě nedá říci. Je ale potřeba zmínit, že i když Lofoty jsou za severním polárním kruhem, tak je zde tepleji třeba i o 25 stupňů oproti jiným oblastem Norska. Místní počasí totiž ovlivňuje teplý Golfský proud. Což znamená, že se tu průměrná teplota pohybuje přes den od 0 stupňů do plus 5 stupňů. Takže nemusíte mít vyloženě oblečení jak do arktických oblastech, ale zároveň to bohužel znamená, že místo toho aby tu ideálně jen sněžilo, tu často prší. A to v praxi znamená málo sněhu a tam kde nějaký je, může docházet k lavinám. 

Počasí je kapitola sama o sobě a dá se shrnout do slov - nevyzpytatelné a nepředvídatelné. Dopoledne mohou mít hory na sobě slabou vrstvu sněhu a silnice včetně domků bez sněhu, odpoledne se přižene silná sněhová vánice a rázem je na horách silná vrstva sněhu a pokryté jsou i silnice a domky. Pak se náhle oteplí a přijde silný déšť a druhý den jsou Lofoty zase skoro beze sněhu. Krom deště vám ještě může znepříjemnit focení samotný vítr. Silné poryvy větrů jsou tu doma a klidně tu bez problému může dosáhnout až 100km/h.

Nám hlásili před odletem ošklivé počasí, slunce žádné, skoro žádné sněžení ale obden déšť. Jelikož tato expedice mě stála hodně peněz, tak jsem odlétal docela v depresi. Lofoty beze sněhu, bez slunce a bez polární záře. To nebylo, co jsem si vysnil. Samotnou cestu, kde panoval již zmíněný silný vítr mam popsanou v předchozí kapitole: Strastiplná cesta na Lofoty. Takže mě potom všem nějak opustila pozitivní nálada a nějak jsem se vnitřně asi smířil s tím, že si moc fotek nepřivezu. Avšak ne nadarmo se praví: naděje umírá jako poslední a počasí na Lofotech nedokážou předpovědět ani domácí, takže realita nakonec byla jiná. :-)

Hamnøy za východu slunce - asi nejznámější pohled z Lofot 

První den:

Po strastiplné cestě na Lofoty jsme byli rádi, že jsme mohli ve vyhřáté místnosti ulehnout do postele. Bohužel nedokážu v nové posteli usnout hned a tak mi trvalo, než se mi podařilo usnout. Brzo ráno jsem se vzbudil na záchod, venku ještě byla tma a já slyšel hlasy dole z obýváku. Obavy, že ostatní vstali a chystali se na focení mě přiměla slézt dolů. Vzhůru byli pouze naši fotografičtí průvodci, kteří museli brzo vstávat, aby jeli až do Svolvaer pro zamluvená auta v autopůjčovně. Pak ještě museli jet vrátit auto, které nás včera dopravilo na ubytování. Nechali tedy ve skupinovém chatu souřadnice na fotoflek u krásného jezera v horách a bylo na našem uvážení, podle podnebí, zda vyrazíme fotit či nikoliv. Já už pořádně neusnul. Nebylo mi zrovna nejlépe po včerejšku. 

Když jsem konečně uslyšel hlasy ostatních, sešel jsem dolů a dal si snídani. Samozřejmě jsem se podíval z okna, jaké je podnebí. Naše ložnice měla krásný výhled. Bylo zataženo, jak jinak, ale mraky měli strukturu a to byla naše spása. Po snídani jsme vyrazili vstříc k prvnímu výletu. Podle Honzy nás čekal jednoduchý výšlap k jezeru. Bylo to nedaleko ubytování a tak jsme nepotřebovali auto. Cesta zprvu vedla po silnici a cca po půl hodině chůze jsme odbočili mezi domky, kde jsme krátce nato cestu opustili.

Před námi bylo stoupání, které nebylo nijak veliké, avšak cesta se rapidně změnila. Po celou dobu jsme hledali schůdnou variantu. Nejdříve jsme šli po rozmáčené půdě. Jak panovaly plusové teploty tak sníh tál a stékal dolu, takže se chvilkami nohy lehce nořily do země a poté jsme museli překonávat i potůček. Po této časti nás čekala ta kamenná. Kameny naštěstí moc neklouzali, ale výhodu měli ti, co měli delší nohy. Místy jsem přítelkyni pomáhal a v jednom úseku jsem jí chtěl vytáhnout za hůlky, ale jelikož se o ně obávala, natáhla ruku. Bohužel ve chvíli kdy se plně zapřela o kamenný terén, jí noha uklouzla. Nedosáhl jsem na ní a ona sjela po skalách cca dva metry. Jak brzdila loktem, tak si zničila úplně novou bundu a loket dostal pořádně zabrat. Podařilo se mi jí však namotivovat to znovu zkusit a tentokrát za hůlky jsem jí k sobě vytáhnul.

cesta k jezeru v horách

Po úspěšném absolvování této části, nás čekal poslední úsek, který byl nejprudší a po sněhu. Vždycky jsem byl v horách v létě a nebo v září a tak jsem neměl žádné zkušenosti při pohybu na sněhu. A jak jsem se dozvěděl později od kolegy účastníka expedice závodního horolezce, jsem stoupal špatnou technikou a ke všemu jsem šlápl blízko kamene, kde v jeho okolí může být jiný nános sněhu. A právě to mělo za následek, že cca v polovině posledního úseku se mi propadla noha hluboko do sněhu. V okolí nebylo nic za co se přitáhnout a já měl jediný štěstí, že se mi propadla pouze jedna noha a ne obě dvě. Jak jsem byl od rána unavený a cítil zvýšenou teplotu s neustále ucpaným nosem, tělo dokázalo vše potlačit a nakonec jsem se vyprostil. Na horizont už to daleko nebylo, ale nechtěl jsem, aby přítelkyně šla stejnou cestu, když po mně zůstala díra. Tak jsem sestoupal dolu a vydal jsem se po cestě, kterou jsem měl v záloze. Vedla po obvodu a naštěstí i když bylo teplo, tak sníh vydržel a byl dokonce i namrzlý. To byla ta pravá cesta, po které jsme se i vrátili a přítelkyně tedy mohla vyrazit taky. 

Když jsme dorazili na vrchol, uvítal nás fascinující pohled. Všude kolem nás černé špičaté, ostré hory, které byly pokryté slabší vrstvou sněhu a pod nimi ohromné jezero, na jehož konec jsme ani nedohlédli. Uvítal nás taky ale dost silný vítr. V takovém větru jsem ještě nefotil a měl jsem po pravdě obavy, zda se mi podaří spojit v pc bracketing. V tu chvíli jsem byl rád, že jsem dal na doporučení a koupil si bytelný, ne zrovna levný stativ. Ten předchozí by se určitě skácel i s celou výbavou k zemi. Zbytek výpravy došel dál a vystoupal na ohromný balvan, z kterého měli výhled na vzdálené hory, já však hledal kompozice v okolí. Jméno jezera zmiňovat nebudu. Lofoty totiž jako jiné oblasti trpí na záplavu turistů a to hlavně v létě.

Podnebí nakonec dodalo fotkám krásnou atmosféru a vůbec mi nevadí, že tam není světlo. Stačil jsem nafotit a přišla zpráva, že cca za hodinu dorazí naši fotografičtí lektoři a průvodci. Pojede se na ubytování na rychlé jídlo a pak fotit pláže.

Na ubytování jsme měli vše, co jsme potřebovali a bylo to autentické ubytování v červeném domku.

Po jídle jsme vyrazili na pláže. Jména opět nezmíním. Bylo fajn tam být o samotě, což se nedá říci o jiné pláži, která teprve přijde. Všechny fotky můžete shlédnout v sekci Galerie. Tam si je lze rozkliknout a zvětšit si je.

Pláže na Lofotech jsou překrásné a ty vlny...

Jak můžete vidět, tak jedny z vyhlášených krás Lofot a fotograficky často navštěvované jsou pláže. Každá je jiná a kompozic je tu více. Můžete fotit vlnobití a nebo samotné pláže se zajímavými horami v pozadí. Na tyto focení doporučuji vzít filtr ND64, který udělá krásnou strukturu vody a může tak zvýraznit i její barvu a hlavně polarizační filtr, který vám zase odstraní odlesky z malinkých kamenných jezírek a fotka tak získá nový rozměr.

Druhý den:

Jelo nás v autě pět, takže vzadu jsme seděli ve třech lidech. Cesta tam trvala cca 4 hodiny a to po tmě, což pro řidiče není nic příjemného. Když jsme dorazili na místo, tak nám bylo hned jasné, že předpověď selhala. Bylo kompletně zataženo a když se objevila malá skulinka, v které prosvítala jasná obloha, tak jsme si říkali, že to třeba nakonec klapne a cesta to zbytečná nebyla. Bohužel po chvilce skulinka v mracích zmizela a do východu už moc času nezbývalo. Ani nevím, jak dlouho jsme seděli v autě, ale pak nám Honza aspoň udělal vyhlídkovou trasu a sjel dál od místa stání a nám se otevřel pohled na úžasné zasněžené hory. Na Vesterálech bylo mnohem více sněhu než na Lofotech. V tu chvíli dostal jeden z členů nápad na výlet. Na mapách našel, že se poblíž nachází pláž. No nebylo co ztratit. Počasí nepřálo a na focení to rozhodně nevypadalo. A tak jsme k ní dojeli. 

Pláž to byla, to bezpochyby ale ty předchozí byly impozantnější. Kluci tam objevili pozůstatky nějakých bunkrů a vydali se je prozkoumat. Já si chtěl odvézt fotku a tak jsem zůstal poblíž a přemýšlel nad kompozicí. Na pláži totiž byl hezký čistý písek. V jednom místě byly i červené domky a v pozadí hory. Ne nijak veliké, ale to vše dohromady nebylo vůbec marné. Po asi 20 minutách se navíc začaly barvit mraky a to bylo veliké štěstí. Najednou už to tak beznadějné nebylo. Podařilo se mi najít kompozici a vyfotit fotku, se kterou jsem spokojený a jsem za ní rád.

jedna z pláží na Vesterálech

Když jsem fotil poslední sekvenci bracketingu, vrátili se kluci k autům a byl čas odjezdu. Jelikož někdo snídal kolem  jedné hodiny ráno, někdo nesnídal vůbec a už bylo 10 hodin ráno, byli jsme všichni hladový. Následující program byl jasný. 

Vyrazili jsme do většího města v okolí na pozdní snídani. Cestou mě zaujala jedna scenérie a požádal jsem Honzu o zastavení. Nakonec z okénka auta to vypadalo lépe než na pc, ale množství toho sněhu a ta krajina se zabarvující se oblohou, to byla nádhera.

vyfoceno od silnice

Když jsme dorazili do města, tak obloha už byla na hodně místech protrhaná a to nám dávalo naději na pěkné odpolední a hlavně západové focení. Zašli jsme do obchodního domu do kavárny, kde jsem si koupil dva Muffiny, které mě vzhledově zaujali a k tomu jsem si dal horkou čokoládu. Na první kousnutí mě ony Muffiny nadchly, ale pak jsem ucítil nějaké koření, které mě ani přítelkyni moc nesedělo, a tak jsem je dojedl ne s takovým nadšením.

Moje pozdní snídaně.

Během snídaně padlo rozhodnutí, vrátit se na místo, kde jsme měli fotit východ slunce a budeme pro změnu fotit západ slunce. Předem napíšu, že to bylo výborné rozhodnutí. Po snídani byl cca 40 minut rozchod a toho jsme využili, abych konečně dokoupil zásoby kapesníků, protože moje spotřeba byla rapidní.

Opět jsme zastavili na těch samých místech, ale tentokrát s nadšením vystoupili a brali fotobatohy a k tomu pro nás novinku - sněžnice. Nikdy jsme je neměli na noze a tak jsme požádali Honzu o asistenci. A to že budou potřeba, jsme zjistili hned ze začátku. Když jsme přešli silnici a dostali se na sníh, tak přítelkyně hned v prvním kroku zapadla. Takže zatímco ostatní si nasazovali sněžnice, já přítelkyni začal vyhrabávat. Ale její zapadnutí nebylo jako to moje. Sníh zde byl promrzlý a hlavně stačila krátká chvíle a noha jí začala bolet. Nakonec jsem jí vyprostil za asistence dalšího účastníka a děkovali jsme Honzovi zato, že apeloval abychom měli sněžnice. Nenapadlo by nás, že hned první krok může znamenat menší komplikace.

Pohyb po sněžnicích mě bavil a už se těším, až zase někam vyrazíme. Překvapilo mě, že jsem dokázal udržet i slušnou rychlost a na vrchol se dostat v relativně krátkém čase.  

převýšení bylo zanedbatelné a cestu jsem si užíval

Jak jsem stoupal, začal se mi otevírat pohled do krásné krajiny. Od auta to vidět nebylo, ale nyní jsem spatřil i vodu a hlavně ty nádherné hory. Ještě jsem nebyl na vrcholu a už jsem fotil na zrcadlovku.

Panoramatická fotka 

Vrchol hory byl docela plochý a dost rozsáhlý. Dalo se dojít na spousty míst a pokaždé jste měli jinou kompozici. Když jsem dorazil k římse, odkud jsem se chystal fotit západ slunce, zaskočil mě dost silný vítr. Zde měl opravdu sílu a stačilo tam být třeba jen půl hodiny a měl jsem toho docela dost. Odtud bylo vidět moře a vzdálené hory.

Výhled na stranu, kde zapadlo slunce. Zde to foukalo dost silně.

naše skupina v akci

V tom silném větru jsem hledal kompozici se sluncem, abych vyfotil předzápadovku. Mraků totiž bylo nad horizontem více a nechtěl jsem riskovat, že se nakonec za ně schová a já už nenafotím. Po delším hledání a několika zkušebních snímcích, se mi podařilo najít ideální místo. Ideální kompozičně, ale vítr zde neustále silně foukal. 

předzápadovka

Když mě silný vítr po nafocení vyhnal, rozhodl jsem se zůstat v této oblasti a fotit pohled, který mě nadchnul už při výstupu. A to začala ta pravá podívaná. Mraky oproti našemu příchodu dost ubyly a tak na hory dopadalo více světla, ale ne ledajaké. To pravé západové a hory dostaly krásný zlatavý nádech. Ten pohled byl k nezaplacení. 

Nezapomenutelný zážitek

Byla to úžasná podívaná a já si přál, aby byl i takový zbytek dovolený. Cesta autem na ubytování zabrala dlouhých 5 hodin, ale všichni jsme jeli nadšení z fotek i ze vzpomínek, které budeme mít na celý život.

Přítelkyně při sestupu k autu

Třetí den:

Na tento den nebylo naplánované žádné ranní focení. Tento den nám hlásili nejhorší počasí a bohužel se jim ta předpověď zatím vyplňovala. Do terénu jsme tedy vyrazili až odpoledne a cílem byla vesnice Nusfjord.  Rybářská vesnice původem z 19. století slouží jako skanzen a rozhodně stojí za návštěvu. Vznikají zde typické fotky charakterizující Lofoty. Červené rybářské domky, lodě a hory.

Bohužel po celou cestu pršelo a zde nebyla situace jiná. Déšť tu byl i dokonce silný a k tomu studený vítr, to nás od prohlídky vesničky a hlavně od focení odrazovalo. Vesničku jsme prohlédli ve veliké rychlosti a bohužel ani ne celou a zašli jsme do místní kavárny. Fotky jsem pořídil na mobil a samotného mě to kvůli tomu otravnému dešti moc nebavilo, takže bohužel fotky dané situace odpovídají. Rozhodně se chceme vrátit a vesničku si v klidu projít a nafotit.

Místní kavárna je nádherná a zákusky vypadaly všechny neodolatelně. Rozhodně doporučuji navštívit a nějaký zákusek okusit. Velmi se nám líbila i ta výzdoba, která krásně do celého prostředí zapadá. Prodávají zde i pohledy. Přítelkyně si koupila pohled s polární září nad pláží Uttakleiv. O podobné fotce jsem dlouho snil a přál jsem si, aby jsme měli to štěstí a zažili to na vlastní oči a zadařilo se nafotit. Bohužel předpověď byla zatím neúprosná a už jsme byli v polovině fotoexpedice a za celou dobu nebyla ještě jasná noc.

interiér kavárny

naše zákusky

Bohužel déšť neustával a tak jsme se rozhodli vrátit na ubytovaní s tím, že dnes hold bez focení. Já se ještě trhl od skupiny a zkusil nafotit rychle nějakou mobilovku, ale to počasí bylo o ničem.

Po cestě na ubytování déšť ubýval až dokonce úplně ustal. Projížděli jsme kolem pláže Skagsanden a jelikož nepršelo a mraky měli strukturu, rozhodli jsme se pro rychlou zastávku. Tuto pláž jsem si hned zamiloval, jen co jsem spatřil její písek. Slovy se to dá těžko popsat. Bíločerný písek který v místě, kde protékají potůčky, má fascinující strukturu. To se zkrátka musí vidět na vlastní oči. 

Našel jsem si kompozici u větších černých kamenů, který měli krásný tvar a byli dobře rozmístěný, přičemž v pozadí vévodí fotogenická hora. Zbytek skupiny pokračoval dále po pláži, kde jsou skaliska a odkud se dobře fotí. Na tuto pláž jsem se pak dvakrát navrátil a tak se můžete těšit na krásné fotky.

Pláž Skagsanden za sychravého počasí

Poté jsme jeli rovnou na ubytování a žádné jiné focení se už nekonalo.

Čtvrtý den:

Rád bych napsal, že jsme ráno brzo vstali a čekal nás výhled z okna na zasněženou horu a na krásnou oblohu za svítání. Realita byla úplně jiná. Počasí rozhodně na focení nebylo a tak jsme dopoledne věnovali povídání o postprocesu. Počasí se moc nelepšilo a tak jsme se rozhodli, zkusit štěstí až po obědě. Výhled z našeho okna nenasvědčoval tomu, že bychom si mohli přivést krásné fotky, ale na Lofotech je to s počasím jako na houpačce.

Výhled z okna naší ložnice

Namířili jsme si to tam, kde jsme včera skončili a to pláž Skagsanden. Nyní jsem pokračoval se skupinou do zadní části pláže, zvědavý, jaké kompozice se tam skrývají. Stačilo překročit několik mokrých kamenů a stanout na hraně těch menších útesů a ten pohled mě doslova učaroval. Už jsem chápal, proč nás sem Honza zavedl. Na relativně malém místě se nachází hned několik úžasných kompozic, kde mě nejvíce zaujalo zahrnout do popředí ony menší útesy, skrz které vede zátoka a v pozadí monumentální hora. Stačil jeden den a nyní je hora pokryta čerstvým sněhem a dokonce sníh pokryl i některé části útesů. Obloha byla parádní. Těžké šedobílé mraky se protrhávaly a místy se objevovala krásná modrá. Bohužel během chvilky se přihnaly dešťové přeháňky se sněhem a já už nestačil nasadit ND filtr. Respektive čas by byl, ale v těch podmínkách jsem nechtěl sundavat sluneční clonu a ke všemu vyndavat filtr a zvyšovat riziko nechtěných kapek na optice. Během chvilky byl celý fotobatoh promočený a voda stékala po mé bundě. Zde opět musím pochválit skvělou bundu Tilak Svalbard, která je neocenitelným parťákem na takovéto výpravy. K oblečení se pak ještě dostanu v kapitole: Jak se obléci

Má maličkost v akci. Za fotku děkuji kolegovi fotografovi Michalovi.

Když se směrem k pláži Ramberg nad horami začala protrhávat obloha a slunce tam krásně zasvítilo, měl jsem hned nový motiv na focení. Stačilo popojít jen o pár metrů a hned se nabídly nové kompozice. Vlny z moře narážely do okraje útesů a přes ostré hrany kamenů se tříštily. To na místních plážích miluji. 

Pohled směrem k pláži Ramberg

Jak bylo podnebí parádní po celou dobu, co jsme fotili, tak se pak bohužel pokazilo. Obloha se zahalila a v dáli bylo vidět jak sněží. Chtěli jsme tomu ujet, ale bohužel stačilo popojet jen několik desítek kilometrů a nahlédnout za zátoku a bylo hned patrné, že jinde to je ještě horší. Toto už nevypadalo moc nadějně. Nakonec se Honza rozhodl odbočit z hlavní a jet směrem k pláži Vikten. K pláži jsme však nedojeli. Zastavili jsme kousek od křižovatky a rozptýlili jsme se po místní pláži, zda to tak lze nazvat. Byla celá kamenná, ale k mému překvapení, zde sněhu bylo více. Honza si to namířil rovnou k vodě a s nadšením začal volat, že našel srdce, které je fialové. Na ubytování nám to srdce ukázal a mě spadla čelist, a říkal jsem si, že to by se mi taky líbilo. Ale představa, že se budeme ve větším množství mačkat na jednom velkém kameni mě moc netěšila už při samotném focení a tak jsem se od skupiny vzdálil a našel si jinou kompozici. Moc se mi líbily zasněžené kameny a také, že jsou odstupňované od menších až po ty největší. A obloha, no ta mě mile překvapila. Sice žádné přímé světlo, žádná trhlina, ale ty těžká mračna v některých částech slábla a jak do nich zasvítilo z dáli aspoň trochu světla, tak najednou obloha byla dvoubarevná a k tomu modré moře. Vše krásně barevně ladilo a dobře se doplňovalo. A tak jsem se zde i za podmínek na první pohled nezajímavých pořídil další mou oblíbenou fotku z Lofot, která navíc skvěle vypovídá o místním počasí.  

Tak přesně takto si představuji Lofoty v zimě.

Po tomto focení jsme se sebrali a namířili si to na ubytování. Oblačnost měla přetrvávat i v noci, což znamenalo jedno jediné. Další den pryč a stále žádná polární záře. 

Pátý den:

Sobota ráno měla být po pauze kvůli blbému počasí, věnovaná focení za východu slunce a jelikož nám hlásili hezké počasí, tak jsme měli většinu času trávit mimo ubytování.

Vstávali jsme tedy brzy ráno a vyrazili do Reine. V plánu bylo vylézt za tmy s čelovkami menší kopec a nafotit nejznámější vesnice Lofot s těmi impozantními horami. Jenže už po cestě jsme si všimli, že nejsou vidět hvězdy a tudíž předpověď, kterou jsme kontrolovali ještě v noci před usnutím, se opět zmýlila. Honza nám u aut dal na výběr. Buď půjdeme na známé místo a ukázal nám fotku, jak to odtamtud vypadá a nebo můžeme jít s ním na nové místo, kde ale bude nejspíše náročnější cesta. Jelikož se nám ukázaná fotka líbila, rozhodli jsme se zbytkem skupiny vydat tam. Převýšení to nebylo nijak veliké, avšak cesta tam oficiální nevede a cca v polovině stoupání  se terén změnil ze zamrznuté trávy na převážně kluzké kameny. Celou dobu jsem se za sebe otáčel, jaké je podnebí, ale hlavně zda jsou vidět hory. A právě v tuto chvíli, se jejich vrcholky zahalily a aby toho nebylo málo, začali padat malé kroupy. Chvilku jsem to celé sledoval a došel k závěru, že zbytek výšlapu by byl zbytečný a radši se vrátíme k autu. Přítelkyni to nijak nevadilo a těšila se, že se v autě zahřeje. Oproti předchozím dnům se citelně ochladilo.

Sešli jsme tedy dolu a šli se ohřát do auta. V autě již čekal lektor postprocesu Pavel, který ani nevyšel. Byl tu už vícekrát a zažil mnohem lepší podmínky. A tak jsme si aspoň popovídali a já žasnul před jeho znalostmi.  Ten kdo mě zná, ví že nevydržím dlouho sedět. Asi pozůstatek z dětských let ovlivněných ADHD. I když venku panovala nudná šedivá obloha, tak hory aspoň vykoukly a já se rozhodl vydat na most, který se nacházel nedaleko a hromadili se tam fotografové. Sbalil jsem výbavu a narazil na Michala, který se ze skupiny navrátil jako první. Přidal se ke mně a přemluvil jsem i přítelkyni, aby se k nám přidala a tak jsme vyrazili ve třech. 

Když jsem dorazil na místo, tak mi hned došlo, proč je tu spousta fotografů i za nic moc podmínek. Je to asi druhý nejznámější pohled z Lofot. Nadšený tím výhledem jsem rozbalil stativ a začal fotit. Obloha byla bohužel nudnější a světlo absolutně chybělo. Zato byla krásně zelená tráva, modrá hladina a k tomu ty červené domky a v pozadí zasněžené Lofoty. Rozhodl jsme se nafotit panorama, abych mohl zabrat co nejvíce krajiny. Škoda jen těch podmínek.

Reine - jeden z nejznámějších pohledů na Lofoty

Chtěl jsme počkat, zda budou zajímavější podmínky, ale po chvilce se objevil Honza a hned nám řekl, ať to dofotíme a odjíždíme, že to co se tu děje nebude ani komentovat. Pro upřesnění - Honza nemá rád, když se někde tvoří davy fotografů, když nespočet fotografů fotí, to co už bylo na internetu tisíckrát. Takže Honza místo toho hledá nové kompozice a chodí tam, kam se spousta fotografů ani neodváží kvůli horšímu terénu. Za to ho chválím, avšak v tu chvíli mě to mrzelo, protože toto byla jedna z vysněných fotek a chtěl jsem počkat na lepší podmínky.

Jak jsem byl zprvu rozhořčený, že tuhle kompozici jsem chtěl a nemohl čekat, až se zlepší podmínky, tak chvilku na to mě to úplně opustilo a musel jsem mu naopak dát za pravdu. Vzal nás totiž do vedlejší vesnice na místo, kde sice nějací fotografové už byli, ale my jsme sešli na rozdíl od ostatních až k vodě a já se nestačil divit. Pár metrů a najednou úplně jiná fotka. Jestli toto Honzo čteš, tak ti děkuji a klobouk dolu za nalezení super kompozice.

Tento pohled za mně patří k jedním z nejlepších z celé dovolené. A dokonalou kompozici korunovala obloha. Postupně se začala roztrhávat a na hory v dáli nad vesnicí začalo svítit slunce. Nasadil jsem kvůli vodě ND filtr síly 64 a vesele plnil paměťovou kartu. Každou chvílí to bylo zajímavější a zajímavější. Barvy v obloze se postupně měnili, jak mraky ustupovaly.

žluté domky v Sakrisøy  

Po tomto focení jsme jeli na ubytování se posilnit před další výpravou.

Naše další cesta vedla takřka až na konec světa. Honza nás vzal opět na místo, které moc fotografů nenavštěvuje a je odtamtud krásný výhled na část Lofot, kde končí zem a je už jen moře. Jméno neuvedu, ale napovím, že na fotce v dáli se nachází vesnice s nejkratším názvem, co jsem kdy slyšel a to Å. Počasí nám přálo a já jsem zde nafotil panorama. Jen ten sníh ve větší míře chyběl.

panoramatická fotka od konce světa

Jelikož jsme chtěli využít hezkého počasí ( toto byl první den naší expedice, kdy bylo takto hezky ) tak jsme se moc nezdržovali a přesunuli jsme se na pláž Ramberg.

Bohužel na pláži bylo dost vyplavených řas, které celý dojem pro mě kazily. Přiznám se, že jsem měl problém zde najít ideální kompozici. Tam kde jsem chtěl fotit, byly ve velké míře ony chaluhy a zbytek pláže mě moc nenadchnul. Ne že by byla ošklivá. Je hezká a určitě stojí za návštěvu, ale já jí nedokázal po fotografické stránce uchopit a tak jsem zde moc nefotil. Abych ale neodjel s prázdnou, našel jsem dvě kompozice, které mě aspoň trochu zaujaly.

pláž Ramberg

Jelikož toto krásné počasí mělo vydržet až do večera, chtěli jsme ho využít na maximum a tak Honza přišel s nabídkou. Slunce mělo za chvilku zapadat a tak nemělo smysl jet někam daleko, nabízely se tudíž tři možnosti. Jedno auto pojede na pláž, kde Honza objevil to srdce, takže návrat na místo, kde jsme včera končili. Druhé auto pojede na pláž Skagsanden a ti co budou chtít zůstat zde, se pak vyzvednou, až se pojede na ubytování. Toto chválím. Mít na skupinu dvě auta, je veliká výhoda. Jelikož zde mě to tolik nenadchlo , doufám, že příště snad nebudou ty řasy v takovém množství. Z pláže, kde je ono srdce jsem byl s fotkou spokojený, bylo pro mě rozhodnutí jasné. Ano opět Skagsanden. Tentokrát ale s ND filtrem a hlavně měl jsem jeden veliký důvod, proč se vrátit. Písek na Skagsanden pláži je ojedinělý a chtěl jsem ho nafotit.

Takže po třetí na známém místě a přesto jsem nafotil jiné fotky. Nejdříve ale k samotnému písku. Písek je zde jak jsem uváděl výše černobílý a v jednom místě, kde protéká menší potůček, vytváří zajímavé textury, které na fotce vůbec nevypadají jako písek z pláže u moře.

Nejkrásnější písek, co jsem kdy viděl. Foceno na mobil

Detail písku na Skagsanden pláži, focený na zrcadlovku.

Fotky detailu písku nevznikly na jeden záběr, ale musel jsem použít techniku focus stacking. To znamená, že fotíte jeden pohled, přičemž se vám zrcadlovka nesmí pohnout a vy postupně fotíte fotky s různými rovinami zaostření. Poté v příslušném editoru všechny fotky spojíte do jedné pomocí vrstev. Toto byl v životě můj první focus staking, tak snad se zadařilo a fotky se budou líbit.

Těch detailů by se tam dalo nafotit nespočet, ale já nechtěl propásnout ty skvělé podmínky, které panovaly a tak jsem se vydal opět na útesy. A jak jsem byl rád, že jsem se rozhodl opět pro toto místo. Stejné místo a přesto jiné. Sluníčko krásně svítilo na zasněženou horu. Nad ní se držel mrak, který díky slunci byl zbarven do zlatova jako celá hora a to modré moře, včetně zátoky. To byla taková nádhera. Lepší to snad už ani nemohlo být a já tak nafotil fotku, která patří mezi top fotky z celé expedice.

Ten pohled nikdy neomrzí a ty podmínky. To byla nádhera. 

A takové jsou Lofoty. Jedno místo, tři dny a tři rozdílné fotky. Toto ale nebyla jediná fotka, kvůli které jsem zvolil opět Skagsanden. Od včerejšího focení jsem měl vyhlídnuté jedno jezírko, které jsem sice nafotil, ale dneska jsem ho chtěl s lepší kompozicí. Ačkoliv slunce ztrácelo na síle a bylo jasné, že se blíží konec focení, nebyla možnost fotku pořídit. Vlny byly silné a do jezírka vždycky naplavily pěnu, která by fotku totálně zazdila. Čekal jsem tedy až se vlny zmírní, ale až moc dlouho a tak jsem světlo, které barvilo mrak v rohu kompozice, zachytil pozdě. Radši ale pozdě, než vůbec. Výbavu s objektivem Nikkor 16-80  jsem vyměnil za druhé tělo se širokoúhlým objektivem Tamron 10 - 24g2 a na něj jsem nasadil polarizační filtr. A myslím si, že se fotka vydařila.

Ta pláž mě nepřestane udivovat. Tolik možných kompozic.

Konečně mohu napsat, že tímto focením den nekončí. Jelikož i po západu slunce panovaly super podmínky, tak jsme jeli na focení za modré hodinky. A kam jinam, než tam, kde tento skvělý den započal a to přesněji řečeno do vesničky Sakrisøy. Tentokrát jsme vylezli na kopec a měli tak vesničku hezky z výšky a viděli krásně i hory za ní. Právě zde jsem opět zkusil panoramatickou fotku, ale jelikož mi chyběla vodováha na stativu ( poctivě hlásím, že tento rest jsem vyřešil a mám leveler ) měl jsem pouze vodováhu na hlavě a panorama šlo z kopce, tak jsem ho ani nedokončil, protože jsem usoudil, že nemá cenu. Chyba největší. Široké sklo opět rozmazalo rohy a bohužel viditelně a ani nezabralo takový úhel. Zkusil jsem tedy spojit panorama. A ono to vyšlo, avšak tam chybí poslední sekvence, aby fotka nepůsobila uřízlým dojmem. Ale i tak mam z fotky radost a jsem rád, že si vezu na památku tento pohled a pro příště si dám pozor.

panorama stmívání v Sakrisøy

Během chvilky nastala modrá hodinka a domečky krásně svítily. To byla ta pravá pohádková atmosféra.

Sakrisøy za modré hodinky

Po tomto focení jsme se vydali už na ubytování a jelikož měla být jasná obloha i během noci, tak jsme doufali v polární záři. 

Šestý den:

Na dnešek nám opět hlásili pěkné počasí a právě dneska se mělo dostat na mou tolik vytouženou fotku. Nejznámější záběr na Lofoty. Hamnøy focené z mostu za východu slunce, kde v popředí jsou malebné červené domky na útesech, obklopené krásnou vodou a tomu všemu kraluje dominantní hora. To vše pokryté sněhem. No sen hezký, avšak už před samotným odletem na Lofoty jsem věděl, že to by se musel stát zázrak, abych tuto scénu mohl nafotit. Jelikož týden před našim odletem takřka každý den pršelo a panovaly plusové teploty, tak většina sněhu zmizela a zůstal jen zbytek na horách. Bohužel hora, která je dominantní v záběru, neměla podle kamer na sobě žádný sníh. Takže fotka jako třeba z podzimu a ne na zimu. 

Naštěstí předpověď počasí se zlepšila a nám hlásili krásně na celý den, takže na focení ideál. Horu jsem kontroloval pokaždé, když jsme měli možnost projíždět kolem a vždycky byla bez sněhu. A o domečkách ani nemluvě. Byl jsem smířený s tím, že to nedopadne, jak jsem si vysnil, ale byl jsem rád i za to, že vůbec má být hezky, protože to na Lofotech není v tomto období samozřejmé. 

Vstávali jsme tedy brzy a s sebou si vzali jídlo na celý den, protože jsme opět chtěli využít toho krásného počasí a hlavně, byl to náš poslední den. Zítra totiž už byl odlet domu. Tentokrát jsme viděli hvězdy a to znamenalo, že opravdu je veliká šance nafotit hezkou fotku se světlem. Když jsme vjeli do Hamnøy a objevila se známá hora, s napětím jsem sledoval, zda je na ní aspoň trochu sněhu. Ta radost, co jsem pocítil. Sníh on je tam sníh. Za celou dobu nebyl a když byla jediná možnost, kdy jet fotit a zároveň i bylo hezké počasí, se ten nad námi smiloval a aspoň trochu sněhu nám dopřál. V sobotu v noci totiž začalo sněžit, ale bylo to pomalu zbožné přání, aby ten sníh aspoň trochu pocukroval onu horu. Před mostem jsme se opět rozdělili. Já s přítelkyní zůstal na mostě a zbytek výpravy pokračoval dále. Jejich cesta vedla na stejné místo jako předchozí ráno. Dnes ale měli luxusní podmínky a tak věřím, že se jim panorama zadařilo.

Když jsem hledal ideální místo odkud fotit, byli jsme sami. To však netrvalo dlouho a brzy začali chodit další fotografové. K mému překvapení se všichni tísnili v jednom místě a já kolem sebe měl spousty místa. Pak jsem zjistil asi proč. To místo se nachází skoro na samotném začátku mostu a ten úhel bývá často viděn na instagramu.  Červené domečky jsou méně vidět ,protože se překrývají, ale zato jsou vidět všechny útesy pod nimi. Já byl se svou kompozicí spokojený, akorát  z mého plánu nafotit zde panorama kvůli lepší kvalitě a případnému velkoformátovému tisku na zakázku, sešlo hned na samotném začátku. Zábradlí mostu totiž dosahuje veliké výšky a můj stativ byl proti němu malý. Jediná šance tedy byla nafotit skrz mříže. Jediné štěstí, že tam jsou větší rozestupy a tak bez problému prostrčíte objektiv. Bohužel objektiv Nikkor 16-80, kterým prioritně fotím kvůli nejlepší kvalitě fotek zde na ohnisko 16 nebyl dostačující. Musel jsem zvolit široké sklo. Předtím jsem nasadil ND 64 filtr kvůli vodní hladině a hlavně vlnám narážejícím na útesy a fotil jsem na ohnisko 14. Ještě pro informaci. Vlastním APS-C Nikon takže přepočet je tam myslím x1.5. Toto ráno rozhodně teplé nebylo a tak jsem byl rád, že přítelkyně vzala teplý čaj v termosce.

V chladném počasí je teplý čaj požehnání. Na fotce si můžete všimnout velikosti zábradlí. Ne můj stativ není tak malý, ale bylo zajímavé najít pozici, tak aby širokoúhlý objektiv, který není dlouhý prošel mřížemi.

Modrou hodinku vystřídalo svítání a poté ten úžasný východ slunce. Jak jsem si myslel, že nejlepší podmínky na focení byly ty včerejší v Sakrisøy a nic už to nepřekoná, tak tento východ slunce je překonal a já jen litoval, že se nemohu naklonovat a nebýt na více místech najednou. Abych vám to přiblížil. Po mé levici směrem k Reine se nad horami usadily mraky, které se vycházejícím sluncem zabarvily do zlatorůžova a spolu s nimi i vrcholky zasněžených hor. Neskutečná nádhera, ale z místa, kde jsem stál, to pořádně nafotit nešlo. Vzal jsem aspoň mobil a fotil kompozici s mostem. Bohužel stačila krátká chvilka a do záběru mi začali lézt lidi a tak aspoň jedna hezká rychlá mobilovka. 

dechberoucí východ slunce z mostu v Hamnøy - rychlá mobilovka

Ve snaze zachytit krásu kolem sebe, jsem vzal druhé tělo s Nikkor 16-80 a místo stativu jsem využil zábradlí.

Pro mně jedna z nejkrásnějších hor Lofot s luxusně nasvětleným mrakem za východu slunce

Nemohl jsem ale čekat, až se nasvítí i samotná hora, protože hlavní motiv se osvítil a bylo to párádní světlo a tak jsem svou pozornost věnoval jednomu motivu. A i když sníh nebyl na domečkách a útesech, tak i přesto jsme měli ohromné štěstí na podmínky. Čerstvě pocukrovaná hora a k tomu mrak, který se tam nahrnul a to vše osvětlené za krásného světla. Výsledkem je fotka s krásnou atmosférou a já si tak splnil jeden z velkých cestovatelsko/fotografických snů a přivezl si doslova vysněnou fotku na památku.

Tato fotka byla doslova vysněná a radost z ní se slovy dá těžko popsat.

Když se to krásné světlo proměnilo do zlatavého odstínu a bylo jasné, že nějakou dobu vydrží, přešel jsem most s druhou výbavou a fotil pohled k Reine.

pohled z druhé strany mostu směrem k Reine

Poslední fotka z této krásné kompozice. Světlo bylo stále zajímavé, avšak mrak odplul.

Jelikož jsem měl z mostu nafoceno a měli jsme ještě trochu času, než dorazí zbytek skupiny a vyzvedne nás, tak jsme došli nakonec mostu kolem větší skupiny fotografu a šli se podívat směrem k červeným domkům. Světlo krásně svítilo do krajiny a propůjčovalo zasněženým horám zlatavý odstín. Přesně takové podmínky jsem si přál, a nejraději bych zde zůstal a nafotil postupně i Sakrisøy a Reine, ale bohužel moc času jsme už neměli a tak jsem zkusil ještě pořídit v daném místě krásnou fotku na památku.

Na fotce vidíte most, z kterého se fotí nejznámější pohled na Lofoty.

Netrvalo dlouho a objevili se známá auta s účastníky expedice. Ačkoliv bylo stále krásné světlo, tak to nejlepší bylo už za námi a před námi byl poslední den s krásným počasím, který jsme nechtěli strávit na jednom místě a tak čas zde strávený se blížil ke konci a před námi pozdní snídaně, následovaná výpravou za dalšími zajímavými místy.

Po snídani jsme vyrazili do vesnice, která zaujme už samotným názvem. Jedná se totiž o nejkratší jméno: Å. Ano skutečně tak krátký název. Pokud se někdy vydáte na Lofoty, tak sem určitě zavítejte. Krom nejkratšího názvu vás vesnice zaujme samotným vzhledem, ale hlavně i tím, že se jedná o skanzen, kde se nachází muzeum rybářství i muzeum sušených ryb. 

Všechny fotky jsou pořízené na mobil. Cesta místy byla jako led a ke všemu svítilo ostré slunce, takže scény byly plné stínů a pro dokumentační focení je mobil dostačující. Příště ale nějaké fotky nafotím i na zrcadlovku, kvůli lepší kvalitě.

Celá vesnice je až na několik výjimek plná červených domků a zbytek jsou v bílé barvě. Dokonce jsem si všiml i jednoho domku, že má své jméno.

plánek vesnice

Místní obydlí mají dvě barvy. Červenou a bílou.

Po celou dobu nám svítili sluníčko.

Fotky přítelkyně a mě na památku.

Vesnice má i vlastní molo na jehož konec se dá dojít a je z něj krásný výhled na vesnici. Rozhodně doporučuji, dobře se odtud fotí.

Kolega fotograf Miro nás vyfotil pospolu na památku.

Z vesnice už je to malý kousek na konec světa. Autem je to jen pár minut. Je tam i větší parkoviště, od kterého se vydáte hodně mírným stoupáním, až vám pod nohama zmizí zpevněná cesta a dále pokračujete, kde je to nejpohodlnější až ke konci pevniny. Zde vysoko na útesech se ocitnete na samotném konci světa a před vámi je širé moře, z kterého vystupují vysoké monumentální hory.

Na konci světa. Tam kde končí zem a dále už je jen moře a monumentální hory vystupující vysoko nad hladinu.

Slunce nebylo úplně nejlepší na focení a rád bych toto místo opět navštívil a třeba v jinou dobu a zkusil pořídit zajímavější fotky. Každopádně pro představu jsou fotky bohatě dostačující.

Další výlet na programu byly krásné velké vodopády, ale jelikož stále svítilo slunce, tak jsme to zrušili a jeli natankovat do Reine, kde jsme si zároveň dali rozchod. 

Reine. Jedna z nejznámějších vesnic na Lofotech. Zde je jedno z míst, kde můžete nafotit fotky červených domečků s přístavem a tomu celému dominují překrásné hory.

Reine patří k nejnavštěvovanějším místem na Lofotech a to zcela po právu. Červené domky, přístav plný lodí a monumentální hory. K tomu vám nad hlavami budou kroužit hejna racků, kteří svým typickým hlasem dodávají zdejšímu místu kouzlo. Reine má bohatou rybářskou historii a v současnosti je velkým zdrojem obživy turismus. Až se nabažíte prohlídky města, můžete se vydat na místní horu, z jejíž vrcholu je nejznámější a snad i nejkrásnější pohled na Lofoty a na vesnici Reine. Ta hora se jmenuje Reinebringen a jak jsem psal, že na Lofotech nikde nevedou turistické stezky na vrcholky hor, tak tato je výjimka. Na samotný vrchol vede myslím 1 700 schodů. Není to ovšem práce místních, nýbrž sherpů. Tato cesta je relativně nová a díky tomu je výstup mnohem bezpečnější. Bohužel došlo totiž zde k dosti úmrtím a není se čemu divit. Cesta na vrchol byla dost strmá a kluzká, k tomu si přidejte veliké převýšení a neštěstí je hned na světě. I v současnosti musíte překonat veliké převýšení a při cestě dolů ten pohled nebude nic pro lidi, co trpí závratěmi. My jsme se nahoru neodhodlali, protože vrcholek byl zasněžený a schody byly bez pochyby namrzlé

Přístav v Reine a v pozadí je hora Reinebringen na jejíž vrchol vede 1 700 schodů.

Bohužel čas neúprosně běžel a tak jsme nestihli si celé Reine projít. V plánu totiž bylo nafotit západ slunce na místě, kde jsme úplně poprvé fotili 

Stačila ale krátká chvíle a obloha se začala plnit mraky a některé byli v oblasti, kde se mělo fotit. Z focení západu tedy sešlo a namířili jsme si to přímo na ubytování. Dali jsme si v klidu večeři a jelikož jsme následující ráno měli letět domu, věnovali jsme se pakování.

Během večera se u ubytování obloha krásně pročistila a to znamenalo jedno jediné. Poslední noc. Poslední šance na polární záři. 

A jak to dopadlo? To se dozvíte v dalším článku: Polární záře

Sedmý den:

Spát jsem šel asi kolem 1 hodiny ráno a vstávali jsme myslím v 5 ráno. Takže opět nevyspalý a to nás čekala dlouhá cesta domů.

Honzovi se podařilo sehnat během včerejšího večera třetí auto a tak jsme mohli jet všichni ve stejnou chvíli. Ale opět dohoda s Nory proběhla v duchu těch předchozích a tak byl vůbec zázrak, že se vrátili v rozumnou dobu a to s autem. Jen zmíním, že to které nám slíbily to nebylo. Cesta do Svolvaer trvala přibližně dvě hodiny a po celou cestu nás obklopovaly impozantní Lofotské hory, pokryté silnou vrstvou sněhu. Obloha byla úplně jasná a tak když jsme byli nedaleko letiště, slunce začalo vycházet a já v tu chvíli litoval, že naše expedice končí a my nemůžeme ani někde zastavit a vyfotit krásnou fotku za východu slunce. 

Letiště ve Svolvaer je malé. Zde jsme měli v neděli večer přistát, takže ho vidíme teprve až nyní na konci expedice. Při čekání na letadlo jsem vyfotil výhled z okna.

Počasí v náš den odletu bylo překrásné a nám se vůbec nechtělo domu.

Nečekali jsme dlouho a přilétlo naše letadlo. Na této trase létá společnost Wideore s malým letoun DHC-8. U tohoto letu dáváte i příruční zavazadlo na odbavení. Letadlo uvnitř nemá totiž moc místa, ale nemusíte mít o svoje zavazadlo strach. Nakládá se opatrně ručně, bez házení. Naše zrcadlovky přežily bez úhony.

Letadlo se kterým jsme letěli - Wideore DHC-8 na letišti Bodo.

Když jsme nastoupili na palubu, tak jsem pochopili, proč jdou všechna zavazadla do palubového prostoru. V tomto letadle i když nesedíte u okénka, tak výhled máte. My jsme místo u okénka nestihli a tak jsem požádal Romana, aby mi udělal fotku Lofot z výšky. Na toto jsem se totiž těšil. Hezké počasí a dechberoucí Lofoty z výšky. Mrzelo mě, že nesedím u okna a musím koukat přes lidi, ale aspoň fotku na památku mám. A tak jsme se rozloučili s Lofotoma s fascinujícím pohledem a letěli jsme domu.

Poslední rozloučení s Lofotama stálo zato a nám bylo smutno, že letíme domu.

Cesta před námi daleká. První let vedl na letiště do Bodo. Druhý let směřoval z Bodo do Osla. Zde jsme měli čekací lhůtu na další let 3 a půl hodiny a tak jsme si dali oběd v místní restauraci. Nenapadlo by mě, že takto na severu budu mít chuťově lepší pizzu než u nás v ČR. Další let byl z Osla do Bruselu a rozhodně jsme nechtěli mít zpoždění, protože čekací lhůta v Bruselu byla cca jen 40 minut. 

A to by bylo, aby i cesta domu nebyla trochu zajímavá a tak když jsme měli odletět z Osla, se nám omluvili, že se zdržíme, protože se jím něco nezdá a musí prohlédnout zavazadla. Letušku jsme informovali, že musíme stihnout další spoj a jak jsme se dozvěděli, nejsme samy, kteří letí z Bruselu do Prahy. musíme pochválit piloty, kteří dokázali zpoždění stáhnout na pouhých deseti minut a my tak po opuštění letadla, jsme se rychlejším tempem přemístili na náš poslední let. Nejsem rasista, ale složení pasažéru se docela změnilo oproti předchozím letům a samotné letadlo působilo levnějším dojmem. Takže za mně zatím vede Norwegian, kteří mají i krásný design značení letadel.

Do Prahy jsme dorazili v pořádku a i myslím na čas. Z Lofot jsme vylétali v 9 ráno a do Prahy jsme dorazili ve 23:00. Cesta včetně čekaní na spoje zabrala 14 hodin, což se může zdát dost, ale kdybyste chtěli jet vlastním autem, tak se cesta nebude počítat na hodiny nýbrž na dny. 

Lofoty jsou skutečně fascinujícím místem, který rozhodně doporučujeme na návštěvu. Jediná nevýhoda je místní počasí, které vám ukáže tu pravou tvář drsného severu.

zpátky na blog                                                                       další kapitola