Celá Madeira je hornatá a najít zde delší úsek roviny je oříšek. Takže pokud budete na ostrově řídit, tak se připravte klidně i na třiceti procentní stoupání a místy úzké uličky.
Mezí nejznámější vrcholy, které jsme navštívili jsou Pico do Ariero a nejvyšší vrchol ostrova Pico Ruivo. Mezi těmito vrcholy vede i horská stezka plná úžasných výhledu a fotogenických zastávek. Jedná se ale o trek, který je náročnější na přechod i na samotný čas, tak jsme ho neabsolvovali a místo toho jsme zvolili jinou variantu, jak se dostat na fotogenická místa.
Pico do Ariero
Nelze zde zabloudit. Vede vás krásný horský chodník, který je široký a v těchto místech ani nenaleznete žádné exponované úseky, a tak i ti co se bojí výšek nejsou ošizeny o velkolepé výhledy. My jsme zdejší horu navštívili hned první den po našem příletu. Letadlo přistálo po 16 hodině. Chvíli jsme počkali na našeho průvodce a nyní i kamaráda, který nás vyzvedl vypůjčeným autem a sjeli jsme na menší nákup. Po nákupu jsme si to namířili rovnou na bytování a poté už jsme vyrazili na focení západu slunce.
Jak jsem psal výše, vede zde krásný horský chodník, který se při focení dá využít skvěle jako vodící linka pro oko diváka. Marek ( náš průvodce ) měl hned jasno, kde bude nejlepší fotit, ale jelikož jsme měli ještě trochu času a chtěli jsme se i projít po cca 4 a půl hodinovém letu, zavedl nás na blízkou vyhlídku nesoucí název Miradouro do Ninho da Manta. Z této vyhlídky je krásný výhled, avšak nacházíte se o trošku níže a nemáte úplně panoramatické výhledy do okolí.
cesta vedoucí na vyhlídku Miradouro do Ninho da Manta.
Na tuto vyhlídku jsme se vrátili ještě pátý den naší expedice, přičemž to vypadalo, že ten den moc nenafotíme. Ale nyní se vraťme zpátky k prvním dnu, tudíž začátku naší expedice.
Cesta nazpět s fotobaťohem plným výbavy včetně stativu byla náročnější, než jsem čekal. Musel jsem se i párkrát zastavit, abych nabral dech a mohl pokračovat. Za chvilku jsme byli na místě, kde jsme měli v plánu fotit západ slunce. Vodící linku jsme si zvolili chodník, po kterém jsme se vrátili. Na doporučení Marka jsme se usadili po levé straně chodníku, rozbalili stativy a vše připravili.
předzápadovka na Pico do Ariero
Jak můžete vidět na fotce, počasí nám parádně přálo. Nádherná kompozice, to snad nemá žádnou chybu. No ale jedna nedokonalost tam byla. Na večer se lidi vraceli nazpět k autům a stejně tak jako jsem potřeboval já rychlou pauzu na vydýchání, tak i ty ostatní. Dokonce se někteří zastavili blízko před námi a tak přišlo takovéto podvědomé modlení, ať se ty lidi přestanou trousit a pomalu všichni zmizí za našimi zády. Naštěstí v den kdy jsme tam byli, jich moc v horách nebylo a tak nakonec jsme nafotili fotky takřka bez lidí a když už někdo se na fotce objevil, tak se mi ho podařilo v počítači vyretušovat.
Byl to překrásný západ slunce a asi ten nejlepší možný začátek naší fotoexpedice.
západ slunce Pico do Ariero
Tím ale dnešní focení neskončilo. Něco mi říkalo, že by mohly být krásné červánky. I přes mou předtuchu jsem po dofocení západu stativ složil a zrcadlovku uložil nazpět do baťohu a to byla chyba. Jen co jsem tak učinil, obloha zčervenala a já rychle opět vytahoval zrcadlovku a umisťoval stativ. Stihl jsem to včas a tak jsem si jako pomyslnou třešničku na dortu přivezl nádhernou fotku z jednoho z nejhezčích míst na ostrově s červánky.
červánky nad Pico do Ariero
Pico do Ariero - Miradouro do Ninho da Manta
cesta v mlze
V lese u silnice jsme se ale moc dlouho nezdrželi, protože jsme měli v plánu nafotit podobnou fotku jako ten první večer, ale s tím rozdílem, že by se nám na fotce místy valily mraky.
Akorát když jsme dorazili na místo, tak jsme zjistili, že lepší fotku než ten první večer už asi nepořídíme. Sice nějaký náznak mraků byl, ale ta obloha nevypadala vůbec zajímavě.
i takový pohled se vám naskytne na vrcholu Pico do Ariero
Požádal jsem Marka, zda by nám neudělal nějakou fotku na památku, než se vydáme dále. Marek je skvěly, pokaždé když jsem ho požádal o nafocení, tak mi rád vyšel vstříc. A tak si vezeme i několik krásných společných fotek z tohoto úžasného ostrova.
má maličkost
s přítelkyní na Pico do Ariero
Po nafocení jsme se rozhodli dojít jako minule na vyhlídku Miradouro do Ninho da Manta a rozhlédnout se do okolí, zda se naskytne nějaká zajímavá scenerie na focení. Když jsme na vyhlídku dorazili, tak už tam bylo několik fotografů z nichž jeden tam létal s dronem a jak jsme zjistili podle jeho mikiny, jednalo se o známého fotografa Airpixels ze Švédska. Jsem zvědavý, jaké fotky pořídil, protože mraky se v těchto místech valily hodně a byla to nádherná podívaná.
výhled z vyhlídky Miradouro do Ninho da Manta
Zatímco obloha dál od slunce byla hezky barevná, v místě kde bylo slunce, připomínala spíše mléčná opar a zdálo se, že ze západu nic nebude. Chvilku jsme tam všichni stáli, až se Marek rozhodl udělat si procházku dále po cestě na jiný vyhlídkový bod. Sice žádné fotky, ale aspoň procházka. Míša se rozhodla jít s ním, ale my s Vojtou jsme se rozhodli zůstat a doufat v zázrak. Netrvalo dlouho a vyhlídka se takřka celá zaplnila. Všichni přišli na západ a nechtěli ztratit naději a tak většina fotografů setrvala a místa na focení, se rychle rozebrala. Já jsem nakonec skončil skoro na samotném začátku vyhlídky a tam jsem fotil kytky s pozadím hor, které vystupovaly z mraků. A když se už zdálo, že opravdu pořádnou fotku nenafotím, stal se onen zázrak. Na hory začaly dopadat sluneční paprsky a postupně osvětlovaly mraky, valící se kolem jedné skály tyčící se přesně uprostřed. Na nic jsem nečekal a začal jsem hned fotit.
Jak slunce zapadalo, postupně začalo vykukovat zpoza skály a tím více osvětlilo mraky a krásně zarámovalo samotnou fotku. Nakonec bylo dobře, že jsem stál na začátku vyhlídky. Focení to bylo na expozici dosti náročné a před odlesky mě právě chránila hora, zpoza které slunce svítilo.
A nakonec slunce osvítilo takřka celou plochu valících se mraků a byla to dechberoucí podívaná. Zážitek, na který se nedá jen tak zapomenout. Jak to zpočátku vypadalo blbě, tak nakonec to byl epický západ slunce.
dechberoucí západ slunce z vyhlídky Miradouro do Ninho da Manta
Pico do Ariero - Miradouro do Juncal
Než se vydáme na nejvyšší horu Madeiry, ukážu vám ještě jednu úžasnou vyhlídku, kde se vyplatí přivstat na východ slunce. Opět se nachází na Pico do Ariero, ale tentokrát je potřeba se vydat opačným směrem, než ty předchozí dny.
Byl náš poslední den na Madeiře a jelikož nám letadlo letělo domů až kolem 17 hodiny, tak jsme chtěli ještě ráno zažít a hlavně nafotit poslední východ slunce na Madeiře. Když jsme ale dorazili na vrchol k parkovišti, kde jsme předchozí návštěvy parkovali, nestačili jsme se divit. Parkoviště úplně narvané a před námi řada aut a další nás míjeli. Markovi bylo hned jasné, že tady nezaparkuje a tak se rozhodl, dojet až na konečnou, kde je kruháč. Vysadil nás a jel hledat parking níže. V plánu bylo focení stejného motivu jako první den při západu, ale pro tentokrát, by hory byly nasvětlené východovým světlem a tudíž by v záběru nebyl kotouč slunce.
Plán jsme ale hned změnili. Rozhodli jsme se jít za davem turistů, který mířil opačným směrem. Stačilo ujít pár desítek metrů a ocitli jsme se na otevřeném prostranství a všude kolem nás byly lidi. Tolik lidí jsme na Madeiře ještě na jednom místě nezažili. Pokračovali jsme po chodníku, který nás zavedl na samotnou vyhlídku. Zde překvapivě bylo hodně místa, protože samotná vyhlídka byla zaplněna lidmi minimálně.
čekání na východ slunce na vyhlídce Miradouro do Juncal
Výhled do krajiny je zde překrásný. Můžete zde spatřit, jak je Madeira hornatá a vidíte až na oceán. Toto ráno žádné mraky nad ostrovem nebyli a to bylo veliké štěstí. Mraky se nacházeli až nad oceánem a jakmile slunce vyšlo až nad ně, nastala boží podívaná. Hrany hřebenů hor se rozsvítily, zpoza mraky dopadaly krásné červené paprsky a k tomu se dokonce ty mraky osvítily zespoda. Poslední focení na Madeiře, poslední východ slunce a taková neskutečná podívaná. Zde platí, že jedna fotka vydá za sto slov.
východ slunce z vyhlídky Miradouro do Juncal
Když pak bylo slunce výše, rozhodl jsem se udělat ještě jednu fotku na delší ohnisko, ale tentokrát bez bracketingu a antireflexu a to kvůli zachycení té zlatavé atmosféry, které pak panovala.
Vyplatí si tedy přivstat na východ slunce a zamířit na vyhlídku Miradouro do Juncal? Jednoznačně ANO!!!
A pro zajímavost, kolik lidí dorazilo ono ráno zažít překrásný východ slunce.
a to zdaleka nejsou všichni, kteří to ráno vyrazili na Pico do Ariero
Pico Ruivo - nejvyšší hora Madeiry
Pico Ruivo je nejvyšší vrchol Madeiry a jeho nadmořská výška je 1 861 m. Na jeho vrchol vede několik cest. Trek z Pico do Ariera jak jsem psal ze začátku, pro nás nebyl vhodný a místo toho jsme zvolili tu snadnou ale hlavně rychlou variantu a to abychom stihli nafotit západ slunce.
Autem jsme vyjeli až na parkoviště Achada do Teixera, které se nachází v nadmořské výšce 1 590 m. Jak můžete vidět z výškového profilu, tak na vrchol budete muset ještě překonat necelých 300 metrů a vzdálenost od auta na samotný vrchol je 2, 8 km. Turistika v horách mi nevadí a tak jsem byl i rád, že si ty úžasné výhledy musíme zasloužit. Fotky z parkoviště a začátku cesty nemám, protože jsme byli v mlze a tak by moc vidět nebylo. Cesta na vrchol je dobře značená a nemůžete se ztratit, takže nemusíte mít strach. Od parkoviště vede krásný chodník, který vás dovede až na samotný vrchol. Zpočátku jdete mírné stoupání, které se náhle změní v prudší, ale nic strašného to není. Za cca polovinou tohoto stoupání mlha začala řídnout a nám se otevřel výhled do krajiny.
v dáli můžete vidět radar na Pico do Ariero
Jako v nebi. Takový pocit jsme měli. Mlha byla ve skutečnosti slabá vrstva mraků a my jsme se ocitli nad ní. Byl to úžasný pocit a hlavně veliká nádhera jít po tom krásném chodníku a pod sebou mít mraky. Za zatáčkou bylo už mírné stoupání a netrvalo dlouho a spatřili jsme vrchol, který nás čekal.
Jako v nebi. Tak jsme se cítili. Pohled nazpět
Pico Ruivo - nejvyšší hora Madeiry a její vrchol byl náš cíl pro focení západu slunce.
Jak můžete na fotkách vidět, tak se jedná opravdu o nenáročnou horskou turistiku po krásném zpevněném chodníku. Navíc po celé délce trasy nenaleznete nějak exponované úseky a tak se na tento výlet můžete vydat i v případě, že byste trpěli závratěmi. Pokud máte děti, které jsou zvyklé na turistiku po kopcích a třeba v horách, tak si myslím, že můžete i s nimi vyrazit.
Doporučuji se cestou kochat pohledem do krajiny. Právě zde u této krásné cesty se nachází strom, který je fotografy vyhledávaný a viděl jsem i krásné fotky s mléčnou dráhou. Strom se nachází kousek před stoupáním, které vás zavede k horské chatě Casa de Abrigo.
Strom to je vskutku velmi fotogenický a to pozadí. Byla to nádhera, jak se mraky valily kolem hor.
Fotografická zastávka, která stojí za chvilkové zdržení.
Od onoho stromu vede kousek rovinka a pak vás čeká na vrchol jenom stoupání. Zastávku si můžete udělat u zmíněné chaty. Fotku chaty z blízka nemám, jelikož v období kdy jsme byli na Madeiře konal Ultra Trail, tak chatu měli jako základnu běžci a krom nich, zde byli i záchranné složky. No zkrátka hodně lidí a moc se fotit nedalo. Ale jsou to borci. Běžet nonstop přes Madeiru a to včetně hor, klobouk dolů.
Na vrchol už zbývá jen půl kilomteru
Informační cedule u chaty
Od chaty vás dělí už jen půl kilometru ale čistého stoupání. I v této části se vám naskytnou nádherné výhledy do krajiny. Dokonce uvidíte i chatu a cestu po které jste přišli. Jelikož se mi ten pohled líbil, tak jsem si aspoň chatu vyfotil z dáli.
Casa de Abrigo do Pico Ruivo
Na vrchol už to není daleko. Chatu necháváte za zády a otevírá se vám pohled před sebe. To co bylo do teď převážně skryté, se vám začíná ukazovat. Pico do Ariero a nezaměnitelný radar. Horský chodník je po celou dobu krásně schůdný a vy se kocháte těmi pohledy.
Krásný horský chodník a vrcholky hor vykukující z mraků. Úžasný zážitek.
Ani se nenadějete a jste na vrcholu. Nečekejte ovšem nějaký kříž po vzoru vrcholku hor z Alp. Je zde ale krásné zakončení chodníku po kterém jste sem došli, ale hlavně. Hlavně je tu překrásný výhled do okolí.
Pohled směrem odkud jsme přišli. Začátek trasy není vidět, protože je schovaný na fotce za nejvzdálenější horou.
Na vrcholu Pico Ruivo - pohled směrem k Pico do Ariero
Jelikož do západu ještě nějaký čas zbýval, rozhodl jsem se vypustit drona a pořídit i nějaké letecké záběry. Vítr nefoukal nijak veliký a tak se můj letecký parťák dobře prolétl.
závěrečné metry chodníku na vrcholu Pico Ruivo
Vrchol Pico Ruivo i přístupová cesta, po které jsme přišli. Celé to uskupení vykukující z mraků mi připomíná želvu.
letecký pohled směrem k Pico do Ariero
A na samotný závěr má oblíbená 360 fotka. Právě na ní vyniknou nejvíce vrcholky hor vykukující z mraků.
Čas rychle plynul a hory se pomalu začali barvit západovým světlem. Pravá chvíle na focení zrcadlovkou. Přiznám se, že jsem to dost podcenil a s dronem létal déle, než bylo ideální. Proto jsem musel na rychlo najít kompozici bez velikého přemýšlení a rozbalit stativ. Aniž bych to věděl, tak Marek mi udělal v té rychlosti hezkou fotku na památku.
má maličkost v akci
Původně jsem vytáhl tělo s objektivem Nikkor 16-80 a to kvůli panoramatické fotce. Ale sotva jsem našel ideální nastavení a udělal první fotky na výšku, plocha nasvětlena západovým světlem se zmenšila a tak jsem rychle vytáhl druhé tělo s objektivem Tamron 10 - 24g2. Co vám budu povídat. Bylo to ani ne za pět 12 ale už ve dvanáct, jak se lidově říká.
západ slunce z vrcholu Pico Ruivo
Na tento pohled nikdy nezapomenu. Skvělé zakončení parádního dne. Ty vrcholky hor vystupující z mraků, nasvětlené do oranžova, k tomu fajn modrá obloha a rozkvetlé popředí. Zde opět platí, že jedna fotka vydá za sto slov.
Nikon d 5600 a Tamron 10-24g2
Stačila krátká chvíle a slunce bylo již slabé. Nahraji fotku, která vznikla jen pár minut po té předchozí.
Jak můžete vidět, stačí pár minut a hned není tak hezké světlo.
Přítelkyně fotila pohled i směrem k západu slunce a tak má taky hezké fotky, které zas pro změnu nemám já. Bohužel já už více nafotit nestihl, protože čas rychle plynul a museli jsme se vydat na zpět k autu. Když jsem uklízel výbavu, tak jsem si rovnou nasadil čelovku, ať se pak po tmě s tím nikde nezdržuji. Nakonec jsem jí zapnul kousek za chatou. Po cestě jsme narazili na poslední běžce a jedné z nich nebylo vůbec dobře. Ještě že u chaty měli záchranáři stanovisko, protože jí dolu pak odnesli na nosítkách a to už v absolutní tmě. Samozřejmě také měli čelovky.
Fotka přítelkyně na památku, když jsme opouštěli vrchol Pico Ruivo
cesta dolů po západu slunce
Casa de Abrigo do Pico Ruivo po západu slunce při cestě nazpět
kousek od parkoviště
Z hor je to všechno, co jsme stihli navštívit. Jak můžete vidět hory Madeiry jsou nádherné a když vám přeje počasí, tak si domu odnesete nezapomenutelné vzpomínky, ale i překrásné fotografie.
Děkuji vám za vaší pozornost a v další kapitole se spolu podíváme na jednu z dalších zajímavostí Madeiry, kvůli které sem spousta lidí cestuje a to les Fanal.