Devátý den - přesun do další části Islandu - krásný vodopád Bruarfoss a Gullfoss, zastávka u tuleňů a zajímavé ubytování

Dneska nás opět čekal dlouhý přejezd a to na naše poslední ubytování v malé vesnici jménem Rif na poloostrově Snaefellsnes. Toho přejezdu jsem se včera docela obával a doufal jsem, že mi dnes už bude mnohém lépe a hlavně, že mě už ty záda nebudou bolet.

Bohužel realita byla jiná. Ráno mi moc dobře nebylo a záda stále při jakémkoliv pohybu dost bolela. Přítelkyně mi zapakovala a já šel na čerstvý vzduch zkusit protáhnout tělo a hlavně potlačit pociťující zvýšenou teplotu. Počasí bylo nádherné. Sluníčko svítilo a byla modrá obloha. Abych se tu ale zbytečně nerozepisoval, tělo pochopilo, že žádné polehávání nebude a že bude muset fungovat po zbytek expedice. Takže jsem byl schopen fungovat, ale v úspornějším režimu. Byl jsem unavenější a zpomalenější, večer se mi blbě usínalo, protože se mi hůře dýchalo a záda naštěstí za tu dlouhou cestu docela povolila a tak se bolest ozývala příležitostně.  Když jsme se navrátili zpátky do Čech, tak jsem si zašel k doktorce a verdikt - zánět průdušek a zánět v bederní části zad.

Vodopád Gullfoss

Naše první zastávka byla u hodně známého vodopádu nesoucí název Gullfoss. Byli jsme tu přes den, takže parkoviště bylo dost narvané a těch turistů, to bych ani nespočítal. Asi vůbec po prvé jsem viděl, to čeho jsem se tolik obával. Ale není se čemu divit a hlavně jsme se tady zastavili pouze se pokochat a pořídit dokumentační fotku, takže davy turistů mi nijak nevadily, jelikož je zde i hodně míst odkud fotit a tak se vám nepletou do záběru. Krásná modrá obloha a nadýchané bíle mraky plující po obloze. A bohužel opět silný vítr, díky kterému jsme se zde ani moc nezdrželi, jelikož stačilo udělat pár fotek a už jsem toho měl dost.

Krásný masivní vodopád Gullfoss

Toto místo rozhodně stojí za návštěvu. Je snadno přístupné z parkoviště a pohled je to vskutku krásný. Ohromný, masivní vodopád, jehož hukot je snad slyšet až k autu. My jsme se zde pouze zastavili po cestě, takže jsem zde po fotografické stránce nic zajímavého nevymýšlel, ale věřím, že by se určitě dalo z jiné vyhlídky a ne za tak ostrého světla vymyslet zajímavější záběry. 

Vodopád Brúarfoss

Na tento vodopád jsem se hodně těšil. Svou velikostí se nemůže rovnat s ostatními, ale to čím je tak fascinující a překrásný je ta jeho barva. Na většině fotek je až neuvěřitelně tyrkysově modrý a já byl velmi zvědavý, zda je tak barevný i na vlastní oči a nebo zda je na těch fotkách jednoduše dobarvenější.

Navigace je opět jednoduchá. Od vodopádu Gullfoss je vzdálený pouhých 25 kilometrů a tak to můžete spojit v jeden výlet. Stačí zadat do navigace Bruarfoss Parking a autem dojedete na nově otevřené parkoviště. Toto parkoviště je myslím zpoplatněné. Od parkoviště vás čeká pohodová vycházka po zpevněné cestě, přičemž vzdálenost je cca půl kilometru a celou dobu jdete po rovině. Pokud si chcete dopřát i nějakou tu turistiku, tak je možnost zaparkovat na starším parkovišti a absolvovat delší túru, kde po cestě máte možnost vidět i další vodopády, ale my jí neabsolvovali a tak vám více říci nemohu.

A jaká je vlastně barva vody na vlastní oči? Jedním slovem - úžasná. Nechtěl jsem ani věřit vlastním očím, jak je překrásně tyrkysová. Navíc my jsme zrovna měli dneska modrou oblohu a tak barva vody o to více vynikla. Vodopád se dá pozorovat z mostu a já ho z mostu i fotil. Sice to není moc praktické, jelikož částečně most blokujete a pod procházejícími turisty se mírně houpe, ale rozhodně lepší než překračovat dřevěné zábradlí a chodit až k vodě. Bohužel bylo vícero lidí, které pak lezli do záběru, ale všechny se mi podařilo vyretušovat a naštěstí žádný jedinec nesešel až úplně k vodě.

Dřevěné zábradlí na konci lávky, jež nese název vodopádu.

Pokud vlastníte ND filtr, tak rozhodně doporučuji nasadit. Za takovéhoto počasí bohatě postačí 64x Díky filtru můžete fotit na delší čas, což má za následek mírné rozmazání vody a vynikne tak více ta překrásná tyrkysová voda. Pokud nevlastníte širokoúhlý objektiv, tak vás potěším. Zprvu jsem chtěl fotit s objektivem Tamron 10-24vc, ale nakonec jsem zjistil, že mi vyhovuje kompozice překvapivě na ohnisko 16 a tak jsem hned tělo se širokáčem uklidil a umístil na stativ druhé tělo s Nikkor 16-80.

Vodopád Brúarfoss - skrytý klenot Islandu.

Můžete se setkat s označením - skrytý klenot Islandu a nelze než nesouhlasit. Viděl jsem fotky z podzimu a ten kontrast té tyrkysové a oranžové. To je neskutečná nádhera. Navíc tento vodopád není překrásný jen tou svou barvou, ale i celkovým vzhledem skládající se z nespočtu malých vodopádů, které směřují do středu. Pokud toto místo navštívíte a budete fotit, tak doporučuji i zazoomovat a snažit se zajímavě kompozičně vyfotit ty menší vodopády. Kontrast bílých vodopádu, zelenočerných útesů a tyrkysové vody, to je motiv k nezaplacení.

Vodopád Brúarfoss. Úžasný kontrast barev. 

Z fotek mám velikou radost i z toho, že jsem ho mohl spatřit na vlastní oči a rád bych se sem vrátil třeba na ten podzim a nebo při západu či východu slunce.

Sopečná oblast

Tato část Islandu mě po pravdě moc nenadchla. Po cestě žádná zeleň ani ledovce, ani pořádně nějaké hory. Pouze vyprahlá převážně rovinatá krajina poznamenaná sopečnou oblastí. Dokonce i některé cesty byly zavřené, kvůli aktivní sopečné aktivitě.

Krajina v této části Islandu je značně poznamenaná sopečnou aktivitou.

Po cestě nám Marek udělal i menší zastávku v geotermální oblasti. Už po vystoupení z auta vás praští do nosu typický zápach připomínající zkažená vajíčka. Je zde větší parkoviště a od parkoviště vede dřevěný chodník, který vás celou oblastí provede. Samotná zajímavost je hned začátek chodníku. Zde vás totiž uvítá silný kouř, skrz který není vidět. Nemusím zmiňovat, že zápach je zde velmi silný a připadáte si pomalu, jako kdybyste vstupovali do pekla. Krajina kolem vás je náhle převážně oranžova a červená a snad na každém rohu naleznete díry plné vroucí vody a z některých se v pravidelných intervalech kouří.

Zkusil jsem udělat pár fotek, ale takovéto místo musíte zažít. Z fotek tu pravou atmosféru nikdy neucítíte a to neucítíte doslova.

A i když to není úplně romantické místo, tak i přesto jsme si udělali s přítelkyní fotku na památku.

Krátká zastávka u tuleňů

Naše další zastávka nebyla už příliš daleko od ubytování. Zavítali jsme na pláž Ytri Tunga, která je známa pro přítomnost tuleňů, kteří se tu rádi váli na různých malých útesech na pláži. V autě jsem si nasadil teleobjektiv a vydali jsme se každý jiným směrem. Bohužel po tuleních žádná stopa. Když už se zdálo, že budeme mít smůlu, tak mi volal Marek, že jich pár vidí na své straně pláže. 

Po chvilce jsme dorazili za Markem a spatřili tuleně ve vodě. Pozorně si nás prohlíželi a pokaždé když přišel nový fotograf, tak zkameněli. Stačilo si ale sednout a být chvilku v klidu a tuleni si na naší přítomnost zvykli. Bohužel se celou dobu drželi ve vodě a tak jsme za celou dobu jejich celé tělo snad ani pořádně neviděli. Ani podnebí nebylo nijak slavné a tak bylo potřeba fotit na vyšší ISO. Pár fotek jsem si ale odvezl a mám z nich radost. Vidět tuleně ve volné přírodě se jentak nepoštěstí natož si je vyfotit.

Tuleň si nás pozorně prohlíží. Stačilo být chvilku v klidu a již dělal, že tam ani nejsme.

Z této fotky mam velikou radost, jelikož se mi podařil zachytit velmi krátký moment, kdy tuleň se jakoby usmál a ukázal své zuby.

Zde jsem byl opět rád, že jsem si vezl teleobjektiv Tamron 150-600 G2, jelikož na kratší ohnisko by pořádně ani tuleni nebyli vidět a byl by potřeba větší ořez.

Ten jeho pohled je kouzelný.

Krásné a roztomilé zvíře. Mám velikou radost, že jsme je mohli vidět na vlastní oči a vyfotit si je ve volné přírodě.

Bohužel ze zatažené šedivé oblohy začalo mrholit a tak jsme focení ukončili, ale všichni jsme z pláže odcházeli šťastný, protože jsme viděli tuleně na vlastní oči a nesli jsme si i hezké fotky na památku.

Kousek od parkoviště se pásly místní ovce a tak jsme v rychlosti pořídili ještě pár fotek.

Islandské jehně. 

Páté a zároveň poslední ubytování.

Naše poslední dvě noci jsme měli ubytování v menší vesničce jménem Ólafsvík. Hned jak jsme zaparkovali u ubytování, tak jsem si říkal, co nás asi čeká uvnitř. Z venku je totiž budova zajímavě pomalovaná a osobně by mě nenapadlo, že se jedná o hostel, ale spíše o nějakou diskotéku. Navíc je zde i nějaká socha, která ani nevím, co má znázorňovat.

Hostel The Freezer z venku

A v podobném duchu je hostel vymalovaný i uvnitř. Narozdíl od předchozích hostelů je tu jen pár pokojů a kuchyňka je nejmenší. Na druhou stranu je tu větší společenská místnost, která svým zevnějškem rozhodně upoutá pozornost. Záchody a sprchy jsou tu pouze dvě.

Malované stěny na chodbě. Na druhé fotce si můžete všimnout malby této části Islandu.

Společné pokoje. My jsme naštěstí spali na pokoji samy.

Společenská místnost a zároveň největší prostor tohoto hostelu.

Strávili jsme tu poslední dvě noci a to ještě jenom několik hodin. Oproti předchozím ubytování na nás toto udělalo nejmenší dojem, ale každý má jiné představy a věřím, že spoustě cestovatelům se bude líbit. Marek náš průvodce tu byl velmi šťastný. Přesně tyto hostely rád navštěvuje na svých cestách po světě. 

Maják Svörtuloft

Naše první zastávka po ubytování byl tento maják. Od ubytování je vzdálený pouze 13 kilometrů, přičemž většina cesty vede po hlavní silnici a menší část po terénu, jak dělaný pro Dacii Duster.

Krásný žlutý maják stojící na hraně útesu, od kterého je hezký výhled na oceán a okolní útesy. Rozhodně doporučuji za návštěvu, jelikož maják sám o sobě je krásný, ale i okolní útesy stojí za na nafocení a jako bonus zde hnízdí Alkoun úzkozobý a proto doporučuji sem vzít i teleobjektiv. Maják můžete nafotit ze země a komponovat krásný dřevěný chodník k němu vedoucí, ale vedle teleobjektivu doporučuji určitě i dron, aby jste mohli zabrat maják z vícero stran. My zde byli před západem slunce a podmínky zrovna moc fotogenický nebyly, ale umím si to tu představit fotit s červánky a rozbouřeným oceánem

Níže si můžete prohlédnout fotky z dronu. Ale jak jsem psal, podmínky byly nic moc a tak jsem toho moc nevymyslel.

Maják s krásným dřevěným chodníkem. 

Na fotkách si můžete prohlédnout útesy na jakých se maják nachází i okolní krajinu.

Západ slunce u Kirkjufell

Hlavním lákadlem v této oblasti je hora Kirkjufell vzdálený od ubytování 30 kilometrů. Je zde docela veliký parkoviště, takže o místa na zaparkování nouze není, ale musí se zde platit.

Míst odkud se dá tato asi vůbec nejvíce ikonická a nejfotografovanější hora Islandu fotit, je vícero. Já si přál jí vyfotit asi vůbec v nejznámějším pohledu a to v popředí s menšími vodopády nesoucí název Kirkjufellsfoss. Marek naopak zvolil dnešní večer druhou známou kompozici a to s vodní hladinou, kde se krásně při ideálním počasí krásně zrcadlí.

Mile mě překvapilo, že tu moc lidí nebylo a rozhodně tu zde nebyla žádná mačkanice fotografů. Dohromady nás tam bylo několik a krásně jsme se rozprostřeli a nikdo nikomu nepřekážel. Mraky se honily po obloze a jak šel čas, tak se hezky zabavovali do žluta, což krásně kontrastovalo se zbytkem modré oblohy. Bohužel sluníčko za celou dobu nezasvítilo a tak s výslednou fotkou spokojený nejsem.

Ne zrovna vydařený západ slunce u Kirkjufell. Na fotce v popředí vidíte malé vodopády nesoucí název Kirkjufellsfoss.

Pokud se rozhodnete fotit též tento pohled, tak se připravte, že bude potřeba širokoúhlý objektiv a nebo druhá a ta lepší varianta - nafotit panorama. Já fotil na širokoúhlý objektiv a až potom mě napadlo, že jsem klidně mohl nafotit panorama, jelikož nebyl potřeba řešit antireflex. ( Focení toho samého záběru ještě se zablokovaným sluncem kvůli odleskům. )

Jak můžete vidět na fotce výše, tak postrádá nějaký prostor a působí celkově ploše. Obloha sice byla zajímavá, ale bez toho světla to není ono. Byl jsem zklamaný a rozhodně jsem si přál zítra vrátit, ale otázka co by na to řekl zbytek skupiny, strávit poslední večer opět na tom samém místě.

Nahánění červánků.

Obloha se nakonec protrhávala a krásně barvila do červena a tak jsme se rozhodli přejet ke vzdálenějšímu černému kostelíku, kde by ta červená obloha vynikla. Búðakirkja je vzdálený od Kirkjufellu 35 kilometrů. Bohužel červánky tento večer moc dlouho nevydržely a když jsme dorazili ke kostelu, tak poslední zbytky byly na blbém místě a nedal se tak kostel s nimi vyfotit. Jelikož byla krajina bez světla a skoro bezbarvá krom černého kostela, tak jsem nakonec ani nefotil. Bohužel ani další zastávka kousek vzdálená nedopadla podle našich představ, protože zrovna byl odliv a tak brána z útesů byla bez vody a to není zkrátka ono.

Jelikož bylo dost hodin a byli jsme všichni unavení, rozhodli jsme se vrátit na ubytování. Možná, že kdybychom zůstali u majáku, tak bychom udělali lépe, ale to nikdo z nás nemohl vědět a já sám jsem si moc přál nafotit Kirkjufell.

Předchozí kapitola                                                                Další kapitola