Čtvrtý den - sopečná krajina, první kontakt s ledovcem a úžasný západ u překrásného vodopádu

Papuchalk druhý pokus

Doufal jsem, že se ráno probudím a jako první mě přivítají sluneční paprsky, linoucí se z okna, jelikož dneska to byl náš poslední den v této oblasti. Bohužel žádné světlo a pohled z okna mě moc nepotěšil. Obloha byla šedivá, ale aspoň neseděla na zemi a to bylo dobré znamení. Od Marka jsem měl pokyn, ho vzbudit jen v případě, když bude zajímavá obloha. Bohužel obloha se začala protrhávat až asi kolem 10 hodiny dopolední a to přeci jen už je na papuchalky docela pozdě. Každopádně jsem na nic nečekal a hned šel Marka probudit. I když jsem ho budil relativně jemně, tak chudák prý myslel, že hoří a tak vylétl z postele. Pohled na oblohu ho  moc nepotěšil, každopádně uznal, že je dost hodin a po rychlé snídani jsme jako první vyrazili na horu Dyrhólaey. 

Po zaparkování jsme se vydali k bližšímu místu, kde je možno je pozorovat a zároveň je hezký výhled z výšky na Reynisfjara. Bohužel jediný papuchalk, kterého jsme spatřili byl příliš daleko i pro teleobjektiv. Přejeli jsme tedy na druhé parkoviště, kde je další možnost je spatřit. Vede zde po vrcholku hory krásná cesta z níž máte výhled na černé pláže a také se zde nachází maják. Bohužel ani zde žádný papuchalk a ke všemu foukal opravdu silný vítr. Když už jsem si sebou nesl tělo s teleobjektivem, tak jsem aspoň zkusil vyfotit černé pláže. Vítr byl tak silný, že jsem se musel zapřít o budovu a částečně se před tím otravným větrem krýt.

Černá pláže poblíž Víku ( Foceno z hory Dyrhólaey  na teleobjektiv )

Líbil se mi ten kontrast vln a písečné pláže, která takto z výšky hrála různými odstíny černé. Každopádně důvod naší návštěvy nám nevyšel. Dost nás mrzelo, že jsme tu žádné papuchalky neviděli a hlavně jsme věděli, že zítra už odjíždíme. Aby toho nebylo málo, tak z ničeho nic začaly padat zmrzlé krupky. K autu to nebylo daleko, ale v takových podmínkách byl každý další metr, jako kdyby jich bylo snad deset. Samozřejmě jakmile jsme došli k autu, tak to celé ustalo.

Když jsme odjížděli pryč, tak se kluci podívali na otevírací dobu a domluvili jsme se, že se vrátíme na třetí pokus večer před zavírací dobou. Moc dobře se nám neodjíždělo, protože to bylo depresivní. Na Island jsme se těšili i kvůli papuchalkům a zatím žádná fotka a před námi poslední pokus.

Islandská krajina

Obloha oproti předchozím dní vypadala dost slibně a tak nás Marek vzal na výlet do  údolí, kde chtěl vyfotit jedno zákoutí. Bylo to vůbec po prvé, kdy jsme opustili zpevněné silnice a jeli zajímavou krajinou. V cca polovině cesty jsme narazili na odpočívadlo, z kterého byl hezký výhled do krajiny. Využil jsem této zastávky a udělal pár fotek na památku. Líbily se mi totiž v dáli zasněžené hory a všude kolem zelená krajina a světlo, které krásně celou scenerii osvětlovalo. Akorát zde nebylo nějaké zajímavé popředí, tak to byla fotograficky trošku výzva.

Krajina Islandu - foceno u odpočívadla u cesty

Jak foukal silný vítr, tak během chvilky rozfoukal mraky a my jsme spatřili po prvé  modrou oblohu.

Krajina Islandu - foceno u odpočívadla u cesty

Výhled zde byl do všech stran a když jste se otočili, mohli jste spatřit koryto ledovcové řeky, která bohužel byla v tuto chvíli dosti vyschlá.

Krajina Islandu - foceno u odpočívadla u cesty

A samozřejmě jsem nezapomněl vyfotit i samotné odpočívadlo a to včetně našeho parťáka, který nás ani jednou nenechal ve štychu a věrně nás dopravil do všech míst. Musím říci, že na mě Dacia Duster opravdu udělala dojem.

Odpočívadlo po cestě a náš věrný parťák na všechny cesty.

Když jsme dorazili na parkoviště, tak mě překvapilo, že se v těchto místech nachází camp. K cílí nám zbýval asi necelý kilometr pěšky menším kaňonem, přičemž cesta vede menším stoupáním. Všude kolem nás byly vysoké kamenné stěny a hlavně krásná sytá zeleň. Cestu jsem fotil na mobil.

Začátek cesty vedoucí od parkoviště.

Po chvilce chůze se po levici objevila říčka, která nám potvrdila, že jdeme správně. Na cestu nám svítilo sluníčko, což byla pro nás příjemná změna. 

Zde nenaleznete žádnou oficiální vyhlídku. Je pouze na vás, jakou kompozici si zvolíte, ale je potřeba sejít z cesty. Můžete vlézt i na některých místech do vody, pro lepší kompozici, ale mě překvapivě sedlo focení z břehu, jelikož jsem z toho místa mohl zabrat tři malinké vodopády. Obloha se průběžně měnila a zatímco bylo zataženo, když jsem pořídil první fotky, během chvilky se začala protrhávat a tak byla místy vidět i modrá obloha. A právě z této chvíle se mi líbí pořízená fotka nejvíce.

Výše naleznete ještě menší jezírko plné čisté vody a hezkou skalní kulisu.

Země ledu a ohně

Další zastávka byla poblíž, jen jsme se museli vrátit na hlavní silnici a pak najít tu správnou odbočku. Oficiální cesta sem totiž nevede a ani není značená na mapě. Místní agentury vám nabízí za poplatek, že vás odvezou a od parkoviště vás dovedou k ledovci. Jezdí sem pouze speciály, který mají na všech kolech kompresory. 

Místní speciály, které vás vezmou na hůře dostupná místa.

Marek na Islandu nějakou chvilku žil, a tak tu cestu znal. Díky tomu našel tu správnou odbočku z hlavní cesty a my jsme mohli následovat místní speciály v propůjčené Dacii Duster.

Cesta vede celou dobu po slabší vrstvě černého písku, a kam vaše oko dohlédne tam pouze černá zem, ze které v dáli vystupují zelenožluté hory. Zde jsem měl pocit, toho pravého Islandu, který znám z fotek - surová pustina bez lidí, plná barevných kontrastů. Na cestu nám svítilo sluníčko, ale hory v dáli se postupně halily do šedivé záclony deště. Jak jsme s blížili, tak jsem v úžasu sledoval ty zelené hory různých tvarů, z nichž některé dosahovali úctyhodných výšek. Přál jsem si jednu z nich tu menší ve tvaru pyramidy vyfotit. Po celou dobu na ní svítilo sluníčko, ale jakmile jsme kolem ní projížděli, tak se zahalila do stínu a z tohoto úhlu už nebyla ani tak zajímavá a tak jsem jí nakonec nevyfotil.

Sluneční paprsky jsme nechali daleko za sebou a na parkoviště jsme dorazili, ve chvíli kdy všude kolem nás byla šedivá obloha, foukal dost silný vítr a z nebe padaly zmrzlé krupky. Počasí ve kterém nechcete vůbec vycházet ven. Ten vítr foukal tak silný, že i naše auto se slabě houpalo. A když jsem u Dacie, tak pohled to byl zajímavý, několik speciálu a vedle nich malá Dacia Duster, která si s tím terénem poradila na jedničku.

Všichni se vydali směrem k ledovcové bráně a já jediný zůstal u auta, protože jsem si hlupák zapomněl kulicha na ubytování a moje odkryté uši trpěly. Netrvalo dlouho a zmrzlé krupky přestaly padat a i vítr byl o něco slabší. Jelikož všichni ostatní měli už náskok a tak bych je došel asi při jejich zpáteční cestě, rozhodl jsem se rozhlédnout v okolí parkoviště, protože ta krajina se mi nesmírně líbila. A motiv na focení jsem měl během chvilky nalezený. Černá zem, kterou zdobily pruhy zlatého jakoby mechu a k tomu zajímavě tvarovaná hora v dáli v slabé deštivé zácloně. Jakmile jsem spatřil malé krátery, od kterých vedl navíc ten zajímavý zlatý mech, měl jsem hned jasno. Jako bonus se obloha nad horou začala protrhávat a jí začalo osvětlovat velmi slabé světlo. A tak jsem nafotil za slabého deště jednu z mých nejoblíbenějších fotek z Islandu. Fotka, která aspoň za mě jasně ukazuje tvář Islandu - surový, opuštěný, nekompromisní a zároveň úchvatný a dechberoucí.

Země ohně - úchvatná krajina Islandu

Zatímco na fotce můžeme vidět krásnou krajinu, kde zlatá zdobí černou, stačí se na tom místě otočit a uvidíte ten pravý kontrast Islandu. Právě zde si uvědomíte oné: Země ohně a ledu. Nad černou sopečnou zeminou se tyčí stěny ledovce. Bohužel vítr foukal dost silně a tak většina fotek nebyla ostrých a navíc bílá fádní obloha ubírá fotce určité kouzlo, ale jako dokumentační fotka bohatě postačí.

Země ohně a ledu

Stěny ledovce v těchto místech byly z veliké části pokryté nafoukaným černým pískem, ale naštěstí místy čistá bílá vykukuje. Další pohled, z tohoto zajímavého místa je směrem k příjezdové cestě. Než dorazil zbytek skupiny nazpět k autu, tak se obloha začala trhat na vícero místech a naštěstí hlavně nad horou, kterou jsem si přál nafotit. Ta hora, kterou míjíte při příjezdu a u které se nachází ta menší ve tvaru pyramidy. 

Fascinující krajina Islandu

Na fotce výše můžete vidět terén po kterém sem jedete  i vyjeté koleje, které jsem zakomponoval do fotky jako vodící linku.

Papuchalk třetí pokus a nemilé překvapení na ubytovaní.

Čas rychle plynul a my museli tuto zajímavou oblast opustit, abychom se stačili na ubytovaní naobědvat a vyrazit již potřetí zkusit nafotit papuchalky.

Na ubytování nás ovšem čekalo nemilé překvapení. Když jsem šel na pokoj pro pro Express menu, všiml jsem si na zemi cizích bot. Když jsem odhrnul závěs u postele, zjistil jsem, že cizí lidi spí v našich postelích. Hned jsem to šel nahlásit Markovi a ten to šel řešit na recepci. Nakonec nám Marek domluvil soukromý apartmán, který byl hned přes silnici a my narychlo pakovali a stěhovali se. Bohužel toto zdržení nebylo plánované a tak jsme oběd snědli v rychlosti a jeli zkusit poslední možnost nafotit papuchalka. Tolik jsme si přáli, aby to už vyšlo a snad jsme se i modlili.

Když jsme dorazili pod horu, stál u cedule klučina, který tam hlídá a nám hned bylo jasný, že to není dobrý znamení. Kluci se podívali na ceduli a chytli se za čelo. Bohužel jsme se spletli v čase a zatímco je otevřeno od 9 ráno do 19:00, tak my mysleli, že to je od 7 ráno do 21-00. V tuto chvíli bylo 18:45 a klučina nás hned upozornil, že za 15 minut se zavírá. To byla těžká rána. Těžko popsat, jaké pocity se ve mě mísily. Zoufalství, beznaděj, naštvanost a znechucení. První dny deště a štěnice, teď cizí lidi na našich pokojí a ještě jeden z hlavních důvodů návštěvy Islandu se neuskuteční. Marek s tím klučinou pokecal a dozvěděl se, další nemilou zprávu. Ryby tu teď moc nejsou a tak papuchalci jsou jinde. Tak to byla už konečná... Věděli jsme, že ráno už odjíždíme směrem Vestrahorn a tam papuchalci nikde nejsou. Po chvilce ticha v autě Marek navrhnul, že se to může zkusit ještě zítra hned na otevíračku, ale moc času nebude, protože pak si rychle nakoupit svačinu na celý den a jet pryč.  My měli s přítelkyní jasno. Radek byl též pro a tak jsme věděli, že nás čeká brzké ranní vstávání. A jak to dopadlo? To si přečtete v nadcházející kapitole.

Ledovec Mýrdalsjökull a jeho rameno Sólheimajökull

Do případného západu slunce daleko a tak nás vzal Marek na výlet. Sólheimajökull je jedno z ramen velikého ledovce Mýrdalsjökull. Na ledovec jsem byl hodně zvědavý, konečně uvidím na vlastní oči ledovec. Bohužel obloha byla zase zoufalá.

Hlavní silnice na Islandu a bídné podnebí.

Od Víku je vzdálený pouze 31 kilometrů. Jedete celou dobu po hlavní silnici a pak z ní odbočíte a jedete cca 4 kilometry po zpevněné cestě až na parkoviště. Od parkoviště na vyhlídku je to cca necelý kilometr a jdete po pohodové cestě. Je to tedy ideální výlet i s menšími dětmi.

My jsme jako první se vydali k jezeru, které vzniklo díky tání ledovce. Výhled mě moc nenadchnul. Čekal jsem jezero plné čisté vody, ale místo toho mě uvítala kalná voda. Hranice ledovcového jazyka byly v dáli přede mnou a nepůsobily bůh ví jak impozantním dojmem a ke všemu ta nemastná neslaná obloha. Líbil se mi ovšem vlnitý tvar břehu vedoucí k rameni ledovce a tak jsem nakonec vytáhl i zrcadlovku a onen pohled vyfotil na památku.

Sólheimajökull - největší rameno ledovce Mýrdalsjökull

Marek se vydal podél břehu blíže  k ledovci a my ho následovali. Celou dobu jsem si říkal, že to je zbytečné a že celé je to po fotografické stránce o ničem. S radostí však mohu říci, že více jsem se zmýlit nemohl. 

Minuli jsme vyhlídku a šli dále. Čím více jsme se k ledovci blížili, tím více jsem byl nadšenější. Stěny ledovce se zdály mnohem větší a když už jsme byly jen kousek od nich, tak mě zaujal kámen ve vodě. Hned mi hlavou probleskla kompozice na výšku. Během chvilky mě Marek došel a zastavil se vedle mě, se slovy: Napadlo tě, to co mě? Oba dva nás napadla stejná kompozice. Obloha byla celou dobu bílošedivá, foukal silnější vítr, ale aspoň nepršelo. No a co myslíte, že se stalo. Jen co jsem umístil stativ, našrouboval ND filtr, nastavil potřebné hodnoty a dal zmáčknout samospoušť, začalo poprchávat. To už byl výsměch. Fotku jsem ovšem nafotil, a velmi se mi líbí. Moc fotky na výšku nefotím, ale zde to krásně sedlo.

Kompozice, která nás napadla s Markem nezávisle na sobě a z které mam radost.

Musím říci, že ta obloha nakonec krásně sedí a neumím si představit, že by tam šlo nějaké světlo. Z té fotky mám takovou radost, že jsem si jí nastavil jako tapetu na mobil. 

Udělal jsem několik fotek a uvolnil stativ pro Marka. Marek si ten svůj nechal v autě a zatímco Marek fotil, tak já obdivoval ledovcové masivní stěny a připadal jsem si jak v jiném světě. I když foukal silnější vítr a slabě pršelo, rozhodl jsem se vytáhnout teleobjektiv a vyměnit ho za širokáč. Zprvu se mi nechtělo, jelikož jsem se bál zaprášení čipu, ale touha po zajímavých fotkách byla nakonec silnější. A bylo to skvělý rozhodnutí. Najednou se mi otevřel úplně nový svět a já si ty pohledy užíval.

Veliké kry nacházející se v  jezeře nedaleko stěny ledovcového ramene.

Teleobjektiv otevírá doslova nové pohledy.

Vrchní část ramene ledovce. Líbí se mi ten kontrast barev.

Jak můžete vidět na fotkách výše, tak jsme tu zrovna byli v době, kdy bylo hodně černého písku navátého a tak místy ani není vidět bílá barva. Díky teleobjektivu jsem mohl nafotit i na větší vzdálenost detailnější fotky. A jeden pohled se mi velmi líbil. Našel jsem si místo, kde ledovcová stěna byla nejvíce vrstvená a nejvíce zde byla vidět i modrá barva. Při komponování jsem do spodní části fotky zahrnul ledovcové jezero a menší kru na hladině. Díky tomu fotka nepůsobí ploše. Fotil jsem celou dobu ze stativu a to kvůli ostrosti, jelikož udržet ve větru teleobjektiv není žádný med. S výslednou fotkou jsem velmi spokojený a je to další má oblíbená fotka z Islandu.

Detail ledovcové stěny, pořízené pomocí teleobjektivu Tamron 150-60 G2. Moc se mi líbí ten kontrast barev.

Je až k nevíře, že všechny fotky od té na výšku až po tuto detailní jsem pořídil z jednoho jediného místa. Takže jestli přemýšlíte, zda vzít na Island i teleobjektiv, tak odpověď zní jednoznačně ano.

A zde nějaké zákulisní fotky mě a fotovýbavy.

Nikon d 5600 a Tamron 150-600G2

A zde fotky výbavy a mě v akci.

Z fotek ze zákulisí si můžete udělat představu, jaké panovalo počasí, jen ten vítr se nedá do fotky přenést a věřte, že dost foukal.

Cestu k autu jsme krom silného větru a mrholení zažili opět zmrzlé krupky, které nám padali do obličeje.

Jak jsem zprvu moc nadšený nebyl, tak stačilo ujít necelý kilometr a hned bylo vše jiné a já si přivezl vícero fotek, z nichž dvě se mi moc líbí a mám z nich velikou radost.

Vodopád Skógafoss po druhé

Jelikož do západu slunce už moc hodin nezbývalo a byla to poslední možnost nafotit jeden z hlavních vodopádů a to Seljalandsfoss , tak jsme se vydali rovnou směrem k němu.

Nejdříve jsme se zastavili pro nás už známého Skógafossu. Zde jsme měli takřka první focení a moc dobře nedopadlo, takže za možnost reparátu jsem byl šťastný. Nejdříve ale Marek zastavil na parkovišti u méně známého vodopádu, který se nachází hned kousek vedle.  Kvernufoss je menší vodopád a není ani tolik známy, ale za návštěvu určitě stojí. Dokonce ten jsem si přál i nafotit, protože jsem viděl fotky, že se dá za něj jít. Bohužel venku panovalo stále bídné počasí. Foukal silný vítr a mrholilo. V tom se mi opravdu nikam nechtělo. Bohužel jsem si ani nedělal iluze, že západ slunce u vodopádu, na který jsem se nejvíce těšil, bude stát zato. Kluci tedy vyrazili sami, jelikož ani přítelkyni se ven z vyhřátého auta nechtělo. Chvilku po jejich odchodu začaly padat malé kroupy. Byla to slušná palba.

Chvilku jim to trvalo, ale nakonec se vrátili promočený k autu a Marek dokonce bez krytky, kterou tam utopil. Přejeli jsme na parking ke Skógafossu a já hned šel fotit. Moc času jsme neměli, jelikož západ slunce se rychle blížil. A na druhý pokus už jsem měl štěstí. Na Islandu je to s počasím jak na houpačce. Ještě před chvilkou bylo krupobití a teď se obloha začala protrhávat a konečně panovaly u tohoto vodopádu fajn podmínky na focení. Zvolil jsem obdobnou kompozici jako z minule a do vody jsem tentokrát ani nešel. A s radostí mohu napsat, že fotka vyšla podle mých představ a tak jsem šťastný, že se mi podařilo nafotit jedno z hlavních míst. Navíc to podnebí dodává fotce tu správnou atmosféru.

Vodopád Skógafoss

Seljalandsfoss za krásného západu slunce

Tento vodopád patří k těm nejznámějším a za mě určitě k těm nejkrásnějším. Máte totiž možnost jít až za něj a když máte štěstí na podmínky a slunce při západu zasvítí, tak se voda padající z horní stěny zabarví do zlatova a také se rozzáří. To byla jedna z vysněných fotek, ale hned první dny mi bylo jasné, že to musíte mít zatraceně veliké štěstí, abyste takovou fotku pořídili. A myslíte si, že my jsme to štěstí měli?

Jak jsem se vracel autu, tak jsem si všiml, že obloha směrem k vodopádu Seljalandsfoss se začala barvit a já začal doufat, že snad jednu z vysněných fotek z Islandu bych si mohl přivést. Na nic jsme nečekali a hned vyrazili. Stačilo jet chvilku po hlavní silnici a my nevěřili vlastním očím. Obloha nad horizontem celá žhnula a nám bylo jasný, že toto bude snad nejhezčí západ na Islandu a ke všemu jedeme na super místo. 

Výhled z okna nás hnal vpřed s doufáním ,že pořídíme luxusní fotky západu slunce u jednoho z nejhezčích vodopádů na Islandu.

Když už jsme byli kousek od parkoviště, tak bohužel se barvy v obloze začaly ztrácet. Do západu ještě byl čas, takže podle hodin jsme přijeli v dobrém času, ale bohužel nad horizontem seděl mrak, do kterého slunce zapadalo. Rychle jsme vyskákali z auta a běželi k vodopádu. Od parkoviště je to sice kousek, ale už v autě spodní hrana slunce zmizela v onu mraku a ani běh nepomohl.

Překvapivě zde nebylo moc fotografů a většina z nich už byla na cestě nazpět k autu, protože měla top fotku nafocenou, zatímco mi dobíhaly za vodopád a ve veliké rychlosti hledali kompozici a ideální nastavení. Bohužel ve chvíli, kdy jsem fotil, bylo slunce již zcela schované za mrakem a tak vysněnou fotku do zlatova rozzářeného vodopádu jsem nenafotil o blbých 15 minut. Stačilo opravdu cca 15 minut a já si tak splnil veliký fotografický sen. Sice jsem na tuto fotku dorazil pozdě, ale furt byla možnost nafotit krásnou fotku. Krajina byla zalita do nafialovělého odstínu a to včetně samotného vodopádu. Zatímco vznikala první sekvence bracketingu, tahal jsem z baťohu hadřík na objektiv. Když fotíte takto blízko vodní masy, je potřeba ho mít po ruce a často utírat objektiv. 

S radostí mohu tyto řádky zakončit se slovy, že jsem nafotil fotku ze které jsem šťastný a dokonce i Marek, když jí viděl, tak řekl, že se mu to líbí mnohem více, než kdyby v záběru svítilo slunce.

Seljalandsfoss při západu slunce 

Jsem šťastný, že jsme stihli aspoň ten odstín fialové, díky němuž má fotka své kouzlo a hezkou atmosféru. Takže jsme sice dorazili pozdě, ale ne úplně pozdě. 

Toto byl první krásný západ slunce a já doufal, že nebyl poslední a že nás čeká spousta dalších jemu podobných. 

Každopádně nás nyní čekala cesta domů a rychle jít po vykoupání spát, jelikož jsme měli nařízeného budíka na ranní hodinu.

předchozí kapitola                                                                 další kapitola